Nižbor a Stradonice

Řeka Berounka, která celým Nižborskem protéká, vytvářela odpradávna přirozenou vodní tepnu, podél které se sem rozšířilo i lidské osídlení. Archeologické nálezy z okolí svědčí o tom, že zde člověk žil již v době bronzové (2000-750 př. n. l.), možná však i dříve. Ovšem zásadní přelom ve vývoji zdejší oblasti přineslo až keltské osídlení, reprezentované především světoznámým stradonickým hradištěm. Keltové jsou vůbec první pojmenovaní obyvatelé české kotliny. Objevili se zde přibližně kolem roku 500 př. n. l. z oblasti západní Evropy a žili tu pět století (doba laténská). Ve srovnání s původními obyvateli představovali obrovský civilizační skok vpřed. Stavěli první sídlištní centra, jakási protoměsta (oppida), první mosty a silnice, byli velmi zručnými hutníky, řemeslníky a obchodníky. Kromě toho začali na našem území vyrábět keramiku na hrnčířském kruhu, razili první mince, znali sklo, email a platili za vynikající umělce. Keltští kněží (druidové) měli poměrně obsáhlé znalosti z astronomie, lékařství i písma. Podle kmene Bójů dostaly Čechy i svůj název - Bohemia.
Rozsáhlý vrch Hradiště (390 m n. m.), vymezený soutokem Habrového potoka a Berounky, byl pro Kelty ideálním místem pro vystavění oppida, které se tu rozkládalo na asi 82 hektarech. Přitom rozsáhlé návrší netvoří klasickou stolovou horu. Je rozděleno hlubokou úžlabinou, kterou dnes vede cesta, na vyšší polohu s akropolí a nižší, kde byl v 19. století objeven poklad. Ještě dnes může pozorný návštěvník spatřit nepatrné pozůstatky kdysi mohutných valů, které fungovaly jako impozantní hradby s čelní kamennou zdí širokou 2,5 metru, která oppidum chránila. Keltská oppida byla vnitřně členěná a domy, které tu stávaly, mívaly často kamennou podezdívku, na které se zvedala kůlová stavba, zvnějšku omítnutá.
Šlo o místo, kudy nepochybně procházela důležitá obchodní stezka kolem Berounky. Snad proto ji Keltové chránili ještě druhým, menším oppidem naproti Hradišti, na druhé straně Berounky, na výhodné ostrožně nad soutokem Žlubineckého potoka a Berounky. V řece a jejích přítocích mohli získávat rýžováním zlato a na nedaleké Krušné hoře u Otročiněvsi již tehdy povrchově získávali železnou rudu. Zpracovávali ji pod stradonickým oppidem v několika šachtových pecích o výšce 60 cm, které zčásti spočívaly zapuštěné v zemi. Po stranách se do nich malými otvory vháněl pomocí měchů vzduch. Po dokončení tavby museli hutníci (a zároveň kováři) vylomit celý blok strusky a kovu a hrudky železa z něj vysekat. Tento starý postup přetrval vlastně až do 16. století. Keltští kováři byli skutečnými mistry svého řemesla. Zejména zbraně, které vycházely z jejich dílen se staly vítaným obchodním artiklem.
Podle mnoha badatelů se stradonické oppidum stalo pravděpodobně hlavním obchodním a výrobním centrem Keltů nejen v českých zemích, ale v celé střední Evropě. I přesto, že nedosahovalo takové rozlohy jako vůbec nejrozsáhlejší oppidum u nás - Závist u Zbraslavi (170 ha), rozvinula se zde obsáhlá výrobní činnost včetně kovolitectví, kovářství (masová výroba železných spon aj.), emailérství, hrnčířství a ražby mince. Poprvé u nás se mezi stradonickými nálezy objevily také jezdecké ostruhy, klíče od domovních zámků a voskové tabulky na psaní. Také tyto výrobky dokazují vysokou civilizační úroveň tehdejších obyvatel Hradiště. Také obchodní styky zdejších obyvatel vyvolávají údiv. Mezi nálezy z Hradiště nechyběly tak exotické předměty, jako mince ze severní Afriky, Galie (dnešní Francie, keltské pravlasti), jižního Německa a samozřejmě mince Římské říše, se kterou Keltové udržovali čilé styky.
Keltové razili mince, tzv. duhovky, kterým vlastně vděčíme za to, že bylo stradonické oppidum vůbec objeveno. Roku 1877 zde syn stradonického hrobníka našel poklad asi dvou stovek zlatých mincí. Tento nález bohužel odstartoval zlatokopeckou vlnu, která celou akropoli doslova přeorala. Jen s velkým úsilím se podařilo vědcům zrekonstruovat obraz tehdejšího oppida. Našli se však lidé, kteří se systematicky soustředili na sběr archeologických artefaktů. Jedním z nich byl majitel nedalekého velkostatku ve Svatém Janě pod Skalou dr. Štěpán Berger, či fürsterberský hutní ředitel Vilém Grosse. Jejich rozsáhlé sbírky se dostaly většinou do Národního muzea v Praze a do Uměleckohistorického muzea ve Vídni.
Kolem přelomu letopočtu ukončila keltskou éru expanze germánských kmenů. Germánský kmen Markomanů stradonické oppidum vypálil, ale je pravděpodobné, že někteří Keltové žijící mimo oppidum přežili a postupně splynuli s novým obyvatelstvem. Ať už to bylo jakkoli, keltskou rozvinutou civilizaci tak na dlouhou dobu nahradili lidé na nepoměrně nižší úrovni. Jejich příchodem začíná éra, o které víme jen velmi málo, tak jako o době slovanské expanze, která začala v 6. století. I když je velmi pravděpodobné, že i v této oblasti se Slované usazovali, byť sporadicky. Nižborsko se z příkrovu naší neznalosti, který může v budoucnosti poodhalit jen archeologický průzkum, začíná vynořovat až po mnoha staletích, v období vrcholného středověku. (Jiří Topinka)

Zdroj: www.obecnizbor.cz