Největší keltské oppidum Čech bylo postaveno na vrchu "Hradiště" v nadmořské výšce s vrcholem 391 m. Bylo pojmenováno nesprávným názvem Závist, dodnes obecně používaným. Výškový rozdíl mezi hladinou řeky a vrcholovou partií dosahuje až 200 m. Celý areál byl prohlášen Národní kulturní památkou.
Výzkumné aktivity probíhaly bez přestávky v letech 1963 až 1990 a bývají děleny na dvě období. První, v letech 1963 - 1973, bylo vedeno L. Jansovou na dvou hlavních plochách. Zprvu na Akropoli, později v prostoru hlavního vstupu označovaného jako brána D. Druhé období v letech 1973 až 1990 je především spojeno s pracovním týmem vedeným Karlou Motykovou. Hlavní aktivitou bylo pokračování ve výzkumu vyšší východní uměle upravené plošiny zvané Akropole. V průběhu 27 let výzkumů se podařilo prokázat, že jde o polohu, na rozdíl od jiných českých oppid, kde v různých pravěkých obdobích bylo sídleno a stavěno opevnění.
Prvním prokazatelným opevněním je palisáda z období mohylové kultury střední doby bronzové jejíž část byla prozkoumána pod jižním okrajem akropole. Část štítarské hradby byla prozkoumána v souvislosti s rozsáhlým odkryvem západního křídla brány D oppida.
Byla složena z několika obranných prvků. První linii tvořila řada velkých jam vylámaných do skály s různými odstupy. S velkou pravděpodobností se jednalo o „vlčí jámy“ na povrchu lehce zakryté a s ostrými předměty na dně, případně naplněné různým křovím s trny, které mohlo být i zapáleno. Zhruba 10 m od jam byl do skály vylámán příkop široký 3 m a 1 m hluboký. Za ním byla ponechána berma a závěr obranné linie tvořila palisáda s náspem. Zbytky palisády byly zachyceny také v prostoru Adámkova mýta.
Výzkum v prostoru brány D přinesl řadu poznatků způsobu fortifikace období pozdního halštatu a časného laténu a především pro období pozdního laténu. První halštatská fortifikace byla postavena kolem roku 500 př. Kr. Měla podobu hradby v jejímž čele stála mohutná dubová palisáda hustě propojená rošty se zadní dřevěnou stěnou prostor mezi nimi byl vyplněn kameny a zeminou. Šířka hradby se podle potřeby na různých úsecích obvodového opevnění, které mělo chránit vnitřní plochu o rozloze okolo 27 ha, měnila.
V místech jižního podhradí dosahovala 3 m na místech více exponovaných přesahovala 5 m. Hlavní vstup byl nejprve chráněn mohutným příkopem nad nímž ve výši okolo 12 m stála brána vytvořená vtaženými křídly hradby. Mezi nimi byl ponechán jen 3,5 m široký průchod, který rozdělovaly nosné kůly přemostění a konstrukce vrat.
K fortifikačnímu systému této doby patřila také vnější linie zkoumaná na okraji předhradí. Na zbytcích ještě halštatské opevnění byla postavena nová obranná, linie včetně vstupu. Měla již zcela odlišnou konstrukci. Včele stála kamenná lícovaná hradba propojená vodorovnými dřevěnými prvky s násypovými vrstvami. Zadní část tvořila přístupová rampa. Na koruně patrně stála dřevěná nástavba mající podobu palisády. Časně laténské opevnění mělo chránit plochu o rozloze více jak 80 ha a je více než pravděpodobné, že celá fortifikace neměla jednotnou celoobvodovou podobu ani jednotný způsob stavby a zániku. Totéž platí pro různé fáze pozdně laténského opevnění, které nejlépe známe z prostoru hlavního vstupu. Tato poloha byla však natolik exponovaná, že k jejím úpravám, opravám a přestavbám docházelo jistě častěji než na méně frekventovaných úsecích jednotlivých linií opevnění.
Keltské oppidum bylo založeno a nejstarší fáze stavby opevnění spadá do časového úseku kolem roku 180 př. Kr. V průběhu jeho existence byla opevněna plocha o celkové rozloze více než 100 ha.
Pozdně laténská fortifikace má opět poněkud odlišný charakter něž předchozí. Před hlavní obranné pásmo byly předsunuty ještě dvě linie částečně využívající terénních výhod. Na spočinku vrchu z nejlépe přístupné strany byl vyhlouben příkop na nějž navazoval násep do něhož byla pravděpodobně zapuštěna palisáda (V. linie opevnění). Skalní hřbet za ní částečně odlámaný, částečně přisypaný a upravený do podoby překážky. Další fortifikace (IV. linie opevnění) vedla před mohutným šíjovým příkopem a chránila částečně i severní svah směrem do Břežanského údolí. V místech výzkumu brány A měla dvě fáze. Před hradbou byl v těchto místech vylámán přikop, dosahující místy šířky až 6 m, zakončený plochým dnem v hloubce okolo 1,2 m. V prostoru vstupu se na dně přikopu předpokládá ještě palisáda. Za příkopem stála na 1,4 m široké bermě hradba s kamennou zdí v líci propojená vodorovnými a šikmými dřevěnými prvky s násypovým tělesem hradby, které tvořilo na vnitřní straně šikmou přístupovou rampu. a koruně byla ještě dřevěnými prvky, rekonstruovanými jako plot nebo dřevěná hradba. Průchod byl uzavřen vraty. Opevnění zaniklo požárem a bylo nahrazeno novým, principem shodným opevněním jehož zánikový horizont je shodný se zánikem opevnění v hlavní linii (III. pásmo) s bránou D. Při výzkumu se L. Jansové podařilo odlišit pět různých stavebních fází v různých stádiích posunovaných v daném prostoru hlavního vstupu za stálého zvyšování terénu. Důležitým prvkem obranného systému byl přikop vylámaný již v předchozím časně laténském období. Vysoko nad ním, největší převýšení dosáhlo až 16 m stály jednotlivé fáze hradby. Prozkoumáno byl především prostor tvořící západní křídlo všech přestaveb a úprav. Stavba první fáze byla zahájena okolo roku 175 př. Kr. a celé šíjové opevnění uzavřelo prostor asi 35 ha. Jeho nejdůležitějším prvkem byla brána klešťovitého typu a navazující opevnění. V čele stála kamenná zeď s dřevěnými svislými prvky, propojenými vodorovnými roštovými dřevěnými prvky s násypovými úrovněmi tělesa. Vnitřní stranu uzavíral rampovitý přístupový násep přecházející do terénu za fortifikací. Toto základní schéma bylo podle potřeby a exponovanosti místa modifikováno. V závěru vtažených křídel hradby stála dřevěná brána, která rozdělovala svými základovými kůly vstupní cestu na dvě části. Podle dochovaných stop je možné předpokládat, že byla patrová a její celková výška je odhadována na 12 m. Druhá a třetí stavební fáze představuje vlastně vynucené opravy celého systému vyvolané opotřebováním dřevěných prvků a jde tak vlastně jen o úpravy a rekonstrukci předchozího stavu. Celý opevněný areál hradiště postupně vzrostl až na odhadovaných 100 ha. V závěru třetí fáze podlehla tato část opevnění požáru. Událost je kladena do 60. let posledního století před. Kr. Obnova brány po této události je čtvrtou stavební fází. Celá dispozice vstupu byla poněkud pozměněna a především zjednodušena.
Brána v jeho závěru byla nahrazena jednoduchým přemostěním obou křídel a celkový charakter brány neměl tak velkou obrannou hodnotu.
Zásadní změnu celé dosavadní fortifikační koncepce představuje poslední, pátá fáze opevnění. V tu dobu podobná konstrukce opevnění chránila prostor o rozloze 118 ha. Zcela by I změněn konstrukční systém. Hradební linii tvořily strmé sypané valy na jejichž koruně byla vybudována dřevěná palisádová hradba. Zcela se změnil také vstupní prostor. Ani tato výrazná změna však nezabránila dalšímu požáru, který bývá spojován s blíže neznámou vojenskou událostí. Po následující destrukci nebyl již vstup obnoven a byl zatarasen. To vedlo ke změně celého komunikačního systému a ke vstupu do již dožívajícího oppida byla používána komunikace procházející branami A, B, C a J.
Události kolem hlavního vstupu se více méně promítly na jiných úsecích vnitřní, obvodové i vnější fortifikace, kdy jednotlivé části mohly, vedle celoplošných událostí, podléhat destrukcím vyvolaným opotřebováním dřevěných konstrukčních prvků hradby. Změna způsobu opevnění se patrně projevila při budování opevnění v prostoru Šance. Nejlépe je způsob stavby patrný na severozápadní straně. Obrannou linii tvoří příkop a mohutný táhlý násep v podobě sypaného valu. Opevnění na Šancích bylo pravděpodobně zcela změněno a využíváno v průběhu třicetileté války. Všechny dosud získané a prezentované poznatky je nutné brát jako prvotní informaci o celkovém možném charakteru opevnění a jeho proměnách v čase: Celková délka všech linií všech fortifikací dosahuje více než 9 km.
Akropole
Nejvýše položená část hradiště byla zkoumána ve dvou etapách 1963-1966, 1970 zde vedla výzkum L. Jansová. Na východní části zkoumané plochy působil E. Plesl. V této fázi byly zachyceny situace doby stěhování národů, doby římské, část dvorcové zástavby pozdního laténu členěné cestou se štětovanou úpravou základu. V jihozápadní části byly zachyceny půdorysy větších objektů se základovým žlabem a vnitřní dělící konstrukcí. Výzkum ve východní části sledoval fortifikaci této strany. V celé ploše byl zachycen vrchní systém komorové vyrovnávky tvořený sítí kamenných zídek někdy oboustranně, jindy jednostranně lícovaných. Komory měly zhruba čtvercový a obdélný půdorys stály ve střední a východní části celé plochy. Z nich byly vypreparovány vrchní partie velkých objektů. Vzhledem ke složitosti situace byl výzkum přerušen. Některé situace byly zakonzervovány před rozpadnutím jiné překryty a chráněny před povětrnostními vlivy. Novou etapu výzkumu zahájil až tým K. Motykové, jehož členy se stali A. Rybová a P. Drda, který byl již členem předchozího závistského pracovního týmu, ale vedl výzkum v jiné části lokality. Práce v areálu o rozměrech přibližně 70 x 55 m probíhaly bez přerušení v rozpětí let 1973 - 1990 a jejich výsledky byly publikovány v řadě dílčích studií. Detailní zpracování a vyhodnocování celého výzkumu vrcholové partie stále probíhá.
V průběhu výzkumu se podařilo zachytit především způsob vyrovnávky vrcholové partie a vytvoření umělé plošiny do celkové rozlohy přibližně 110 x 75 m. Komorový systém, který je svou rozlohou a výškou vyrovnávky, místy až 6 m, unikátním pravěkým technickým dílem, měl až tři komorové vrstvy. Zdá se, jednotlivé stavební úrovně odpovídají zvyšování hradby na východní straně, jejíž jedna úroveň je postavena z méně kvalitních a rychle se rozpadajících prachovců. Jednotlivé komory byly vyplněny někdy shodným, jindy velmi různorodým materiálem, tak jak byl několika samostatnými pracovními skupinami nashromážděn a transportován z jednotlivých nám dosud neznámých ploch v různých částech hradiště. Tím se stalo, že zde byl vytvořen efekt obrácené stratigrafie, kdy vrstvy s nálezy časově staršími o sta až tisíce let překrývají vrstvy s mladšími nálezy a nálezy současnými s dobou komorové zástavby. Z komorového systému byly vypreparovány objekty označené čísly I až IV, na které byla komorová konstrukce původně navázána a částečně je v určité vrstvě i překrývala. Všechny objekty byly označeny za kultovní stavby, které společně tvořily kultovní areál, ke kterému autoři výzkumu nacházejí analogie v řeckých chrámových okrscích. Tato interpretace však není přijímána bez výhrad jak z řad archeologů tak z řady jiných oborů, které v nich spatřují technické stav y pro rozložení tlaků při úpravách původního zcela odlišně profilovaného průběhu povrchu terénu. Zatím problematickou zůstává datace budování komor a zdá se že ani datování zachovaných objektů není zcela jednoznačné. Problematické jsou objekty samotné. Jejich konstrukce je vzájemně silně odlišná a jsou také stavěny z odlišných materiálů. Objekt označovaný jako VI je zhruba čtvercový a jako jediný byl postavený z místních, velmi rychle se rozpadajících prachovců a nemá žádné vnitřní podpůrné zídky. Zcela zvláštní je objekt číslo V mající trojúhelníkovitý půdorys. Dřevěná konstrukce ze sloupů a břeven byla vyplněna kameny a zeminou. Ostatní objekty jsou stavěny z místních metamorfovaných břidlic. Objekty I až IV jsou složeny z řady samostatných někdy oboustranně lícovaných zídek, vyplněných drobnými kameny a zeminou. Na jednotlivých objektech, především na objektu I a III je dodnes patrná řada stavebních spár jak byly zídky k sobě přistavovány. Největší takto vzniklý objekt označený jako I má rozměry přibližně 27 x 11 m a je založen na svahu v hloubce přesahující 6 m. Dávno předtím něž byly stavby a komory postaveny byla plocha ve vrcholové části rozdělena a zastavěna několika řadami velkých domů konstruovaných obdobným způsobem. Nejprve došlo k úpravě terénu navezením hlinitého až jílovitého polštáře do něhož byly vyhloubeny základové žlaby pro stavby, které zde byly vztyčeny v období H D 2-3.
V jednom z interiérů stálo hliněné zařízení, které bylo pravděpodobně kombinací akumulačního otopného zařízení a domácího oltáříku. Celý prostor byl již v tu dobu chráněn mohutným opevněním, které bylo složeno z hradby a příkopu. Příkop vymezuje prostor nejlépe přístupných stran, tedy na východě, severu a západě. Byl vylámán do skály a na západní straně dosahoval šířky až 13,5 m a u dna v hloubce až 4 m dosahoval místy šíře až 6 m. Později byl zasypán v rámci celoplošných úprav prostoru. Ještě starší úroveň uvnitř zkoumané plochy areálu, představuje situace zachycená ve vrcholové partii, kde byly vypreparovány řady mohutných jam vylámaných do přesmyku skály vystupující v těchto místech téměř k povrchu. Sloužily jako lůžka pro kůly tvořící nosný systém víceprostorové stavby. Východně, severně a jižně byl ve vzdálenosti 5-15 m vyhlouben žlab dávaný do souvislostí s touto stavbou a původně patrně sloužící pro zapuštění svislých dřevěných prvků palisády nebo plotu. Ještě starším je patrně čtvercový areál, v jehož vnitřním prostoru je také vrchol celé plochy. Je opět vymezen základovým žlabem. Na vnitřní straně jeho východního průběhu byly zachyceny jednotlivé i zdvojené kůlové jamky. Přesnější datování zachycených reliktů bude možné až po zpracování materiálu a vyhodnocení situací. Snížením úrovně terénů mezi objekty I a II se podařilo zachytit část sídelní struktury štítarské kultury pozdní doby bronzové a struktury osídlení období mohylové kultury střední doby bronzové. Sonda položená přes jižní okraj zachytila na hraně svahu část mladších hradeb. V horní třetině, vedle několikrát přestavovaných a upravovaných přístupových cest z pozdně halštatských a časně laténských období akropole, se podařilo odkrýt palisádovou fortifikaci situovanou pravděpodobně na okraji tehdejšího sídelního horizontu datovanou do střední doby bronzové. Nejstarší doklady o osídlení této části vrchu byly zachyceny při výzkumu v jihozápadní části, kde se podařilo prozkoumat několik objektů datovaných do období lidu s kulturou nálevkovitých pohárů.
U Altánu
Vnitřní plocha centrální části s výběžkem nad údolí Vltavy poblíž původního soutoku s Berounkou. Nálezy odtud jsou známé již ze 60. let 19. století. Vlastní novodobý výzkum byl zahájen testovací sondáží, která umožnila orientaci v celém prostoru. Na ní navázal výzkum vedený v letech 1967-1968 E. Pleslem, který měl být začátkem široce pojatého výzkumu v rámci projektované sítě sond ve vnitřním areálu. Podařilo se prozkoumat jen tři čtverce o rozměrech 10 x 10m umístěné v sedle mezi Altánem a severními svahy jdoucími od Baldy. Zachyceny byly sídlištní projevy knovízské kultury, období starší doby železné, pozdního laténu, pražského typu, raného středověku. Nelze vyloučit, že vrcholová část plošiny polohy může skrývat umělé úpravy terénu a fortifikaci ze dvou kultur eneolitického období jehož nálezy jsou vlivem pozdějších terénních úprav rozptýleny po značné části vnitřního areálu. Jedná se o nositele kultury s nálevkovitými poháry a kultury řivnáčské.
Sonda ve vnitřním areálu - plocha B. Její šířka byla stanovena na 2 m a měla pomoci při orientaci v nevhodnějším území hradiště vhodném pro zástavbu. Začátek byl zvolen poblíž sedla mezi uměle upravenou plošinou akropole a upravenou plošinou Baldy. Klesala severovýchodním svahem směrem k okrajové části polohy u Altánu kde měla být ukončena v prostoru vedoucímu k bráně J. Prozkoumaná délka dosáhla 200 m a v místech zajímavých situací byla příslušně rozšířena. Byla tak zachycena superpozice několika obydlí různého stáří. Zachycené objekty náležely všem časovým horizontům od doby bronzové až po dobu římského císařství. Sondou, která prošla řadou terasových úprav svahu, bylo jednoznačně prokázáno, že úpravy jsou mladší a patrně souvisí až s využitím prostoru ve vrcholném středověku, případně ještě později.
Balda
Západní nižší uměle upravená plošina o rozměrech 75 x 60 m, vystupující nad původní svažitý terén až do výše 5 m. Na povrchu uskutečněno rozsáhlé nedestruktivní archeogeofyzikální měření, provedené A. Majerem, doplněné informační síťovou sondáží provedenou pomocí ruční zarážené sondy. Výsledkem prací bylo prokázání existence podobné komorové konstrukce vyplněné násypy jaká byla použita při vyrovnávání terénů na Akropoli. Geologický průzkum potvrdil částečné odlámání skalních hřbetů, ke kterým se na západní straně plošina přimyká.
Brána D
Cílem dlouhodobého výzkumu realizovaného L. Jansovou v letech 1965-1972 bylo rozpoznat systém opevnění brány, která tvořila hlavní vstup do oppida a zároveň systém osídlení nebo uspořádání ploch bezprostředně na opevnění navazující jak před vnější, tak za jeho vnitřní stranou. Vedoucí výzkumu měla s takovými prostorami bohaté zkušenosti, získané při dlouholetém výzkumu bran a vnitřní plochy oppida Hrazany. Na vnějším svahu před příkopem byly vybudovány terasovité podezdívky na nichž stály domy. V části zkoumaného příkopu byly prozkoumány dvě cisterny naplňované dešťovou vodou a vodou z puklinových pramínků. Ve svahu před opevněním se podařilo prozkoumat objekt spojený s mincovní výrobou. Za vnitřní stranou opevnění byl zachycen obdobný objekt a také další řada staveb za vnitřní stranou brány plnila funkci výrobní. Mezi nimi byl objekt v němž byla kovářská dílna z níž se podařilo zdvihnout části jejího vybavení. Nejvýznamnější poznatky však přinesl výzkum brány, jejich křidel a navazujícího fortifikačního pásma. Celkem bylo prozkoumáno 2 660 m2.
Brána A
Severovýchodní úpatí - součást plochy L. Výzkum v této části měl ověřit rozsah osídlení a využití části areálu po zániku oppida. Položení sond bylo motivováno nálezy F. Proška, který odtud získal germánskou keramiku. Samotný výzkum probíhal v letech 1974 - 1978, nejprve pod vedením A. Rybové a později P. Drdy. Vedle dvou stavebních fází pozdního laténu, se podařilo zachytit i doklady krátkodobého pobytu v počátcích našeho letopočtu. Významným objevem bylo malé pohřebiště raného středověku datované do první poloviny 10. století.
Podhradí - Adámkovo mýto
K menšímu plošnému výzkumu došlo nejprve ve vnitřní ploše na svahu s jižní expozicí v roce 1965 pod vedením A. Knora. Další etapa probíhala v letech 1969-1973 pod vedením P. Drdy. Sondáž byla vedena v místech nálezů F. Proška a přes terénní hranu s předpokládaným průběhem fortifikace. Byly zachyceny doklady stavby časně laténské fortifikace tvořící vnější obrannou linii hradiště, která prošla dvěma stavebními fázemi. Za hradbou byly zachyceny pozůstatky povrchového domu se sedlovou střechou. Dalším doloženým stavebním obdobím je až pozdní latén, kdy zde byla postavena řada menších domků částečně zapuštěných pod povrch. Část z nich zanikla jiné byly několikrát přestavěny. V jejich interiérech byla zachycena ohniště a části vnitřní výbavy, především keramiky. Nově bylo v těchto místech vybudováno opevnění zcela svou konstrukcí odlišné od časně laténského. Jeho část byla postavena na starší destrukci a po čase se zhroutila ze svahu. Celá situace se zřícením části hradby se v průběhu první poloviny prvního století zopakovala ještě dvakrát. Zachována zůstala jen hradební rampa na níž stál dům. K jeho vybavení vedle malované keramiky patřilo množství běžného kuchyňského keramického zboží, železné domácí náčiní a brousky. Do zařízení patřily předměty určené ke spřádání a také závaží ke tkalcovskému stavu. K usedlostí patřilo také několik menších objektů.
Předhradí
- označované jako plocha L má rozlohu 35 ha. Na většině je obdělávané pole na jehož rovinatější části plochy byla zvláště v suchých obdobích pozorována přítomnost objektů viditelná podle výškových a dalších rozdílů na pěstovaných plodinách. Zde, podél severního okraje dnešního pole, proběhl pod vedením M. Čižmáře v letech 1973-1976 nejrozsáhlejší plošný výzkum v celém opevněném areálu vrchu Hradiště. Prozkoumána byla souvislá plocha o rozloze 3 796 m2 a na ní se podařilo zachytit nejstarší osídlení plochy kulturou s nálevkovitými poháry, které se koncentrovalo ve východní části skryté plochy na hlinité návěji. Nalezeny byly doklady o využívání prostoru v pozdní době bronzové a v průběhu kultury pozdního halštatu až časného laténu, kdy zde stály hospodářské areály chráněné šíjovou fortifikací. Vnější opevnění zkoumané v roce 1977, je složeno z příkopu a hlinitého náspu v jehož čele stála palisáda zapuštěná do základového žlabu. Příkop byl již dříve (1968) částečně sledován nedestruktivními archeogeofyzikálními metodami. Výsledky dokládají jeho přerušení v místech dnešní cesty. Fortifikace je datována do období pozdního halštatu až časného laténu. Zatím jediným dokladem přítomnosti lidí období laténu B, jsou dva hroby s pohřby nespálených těl. Je proto nutné předpokládat také osídlení tohoto období umístěné kdesi v prostoru hradiště. Dalším významným poznatkem je zachycení reliktů několika nesoučasných pozdně laténských systémů dvorcové zástavby s řadou objektů obytného, výrobního a hospodářského charakteru uvnitř i vně ploty vymezených ploch. V jednom objektu byla prokázána výroba spojená s mincovnictvím a v jiných byly rozpoznány cisterny na zachycování vody. Podařilo se také prokázat štětovanou úpravu cesty směřující k bráně D.
Šance k.ú. Točná
Celá plocha vymezená opevněním ze západní severní a jižní strany má rozlohu 15 ha. Pouze na jižní straně byla chráněna jen skalami a svahy prudce spadajícími do údolí Břežanského potoka nad jehož tokem se vypíná do výše až 120 m. Na celém opevněném areálu byla od 19. do poloviny 20. století byla provedena řada terénních průzkumů a o fortifikaci a celkové dispozici byla vyslovena řada názorů. Menší výzkum byl proveden až v roce 1975 pod vedením M. Čižmáře. V téměř ploché části areálu bylo náhodně položeno sedm sond. Výsledkem bylo zachycení zlomků keramiky období štítarské kultury pozdní doby bronzové. Dalším důležitým prvkem zjištění bylo, že zde nebyla vyvinuta kulturní vrstva.
Literatura:
Čižmář, M 1989: Pozdně laténské osídlení předhradí Závisti, Památky archeologické 80, 59-122. Drda, P. - Rybová, A. 1992: L´oppidum de Závist: construction de la porte principale (D) et sa chronologie, Památky archeologické 83, 309 - 349. Drda, P. - Rybová, A. 1993: Oppidum Závist - Tore und Wege in seiner Geschichte, Památky archeologické 84, 49-68. Jansová, L. 1983: O počátcích laténské fortifikace v Čechách, Studie AÚ ČSAV v Brně 11, 1. Motyková, K. - Drda, P. - Rybová, A. 1984: Opevnění pozdně halštatského a časně laténského hradiště Závist, Památky archeologické 75,331- 444. Motyková, K. - Drda, P. - Rybová, A. 1988: Stavební podoba akropole na hradišti Závist v pozdní době halštatské a časné době laténské, Archeologické rozhledy 40, 524-562. Motyková, K. - Drda, P. - Rybová, A. 1990: Oppidum Závist - Prostor brány A v předsunutém šíjovém opevnění, Památky archeologické 81, 308 - 433.
POZOR!!! Archeologické výzkumy na území České republiky mohou provádět, podle zákona č.20/1987 Sb. ve znění zákona 242/92 Sb., pouze Archeologický ústav AV ČR a další oprávněné odborné organizace, které mají k této činnosti povolení od Ministerstva kultury ČR a dohodu s Akademií věd ČR. Pouze tyto organizace mohou také provádět vyhledávání archeologických movitých památek pomocí detektorů kovů, jiných detekčních přístrojů a metod. Ostatní fyzické a právnické osoby, zájmová sdružení a jiné skupiny detekční činnost, sledující výskyt kovových předmětů na území s archeologickými nálezy, provozovat nemohou.
Oppidum Závist je mezinárodním vědeckým pojmem a trvalou hodnotou, mající význam pro celou zemi. Dosud je zde řada neporušených souvislostí, které jsou pro pochopení funkce a struktury tak rozsáhlého útvaru velmi důležité. Lokalitu je nutné uchovat, protože je v plném smyslu slova Národní kulturní památkou.
Vydáno dne 10. 06. 2004 Ústav archeologické památkové péče Středních Čech
