Nejenom s rozvojem pokročilejších způsobů obchodu či směny, kde věci každodenní potřeby byly stále více chápány měřítky skutečné hodnoty, ale (především?) v souvislosti s manipulacemi při kultovních obřadech, kdy nutně musely být k dispozici větší hodnoty v co nejmenší formě, vyvstala u Keltů v Čechách potřeba konvenčně označovaných (ražených) kotoučků ze zlata.
Jimi bylo také možno financovat boj ozbrojených mužů a najímané žoldnéře. Tyto důvody zřejmě podnítily zavedení zlatých mincí v Čechách. Impuls nepochybně pramenil z antického prostředí severního Středomoří.
První importované mince se v keltských Čechách zřejmě objevily již ve 4. století př. n. 1. (syrakuská tetradrachma - Protivín), dále v podobě bronzové mince Filipa Makedonského (vládl 359-36 př. n.1.), nalezené ve Všerubech a na teritoriu Čech, Moravy také zlatých mincí - typu Níké - Alexandra Makedonského (vládl 336-23 př. n. 1.). Další typ antických ražeb Athena-Alkis (Alkidémos) byl pravděpodobně nejpozději krátce po roce 300 nebo v průběhu 3. století imitován Kelty (Nechanice). V této době se do Čech dostaly i ražby jiných Keltů, např. kmene Biturigů z jihozápadní Francie (Hostomice). Vlastní ražby českých Keltů, při nichž uplatnili osobitou invenci při tvorbě jejich mincovních obrazů, známe v podobě tzv. vedlejších řad, a to například s obrazem klečícího mužíka (Pavlicky) nebo především početných mincí s obrazem mušle. Předpokládá se, že byly emitovány i v řádově deseti- až stech tisících kusů mezi polovinou 3. a počátkem 1. století př. n. l. Poté obíhaly až do třetí čtvrtiny posledního století před změnou letopočtu. Zpočátku snad většinou sloužily při „vojenských transakcích“ a při kultovních manipulacích byly poměrně často ukládány do země (Starý Kolín). V době kulminace hospodářské prosperity ve 2. století př. n. l. se mince „českých“ Keltů, konvenčně označované jako „bójské ražby“, dostávaly jak jednotlivě, tak většinou hromadně, snad v podobě dálkových plateb, až do tisícikilometrových vzdáleností na Apeninský poloostrov (San Vicenzo), Balkán (Backi Obrovac), do Karpatské kotliny (Púchov), horního Podunají (Manching, Grossbissendorf, Wallertheim), Porýní (Dunnsberg), na sever od Krušných hor (Meissen) a Krkonoš (Chorzów) a na území dnešního Švýcarska (Saint Louis). Naopak i v Čechách se objevovaly - a to až do třetí čtvrtiny 1. století př. n. l. - zlaté mince "jihoněmeckých Keltů" (Praha3-Žižkov), relativně početné galské zlaté potinové mince (Hostomice, Chomutov), dále norické zhruba z území dnešního Rakouska (Zbiroh) a jiné ražby východních Keltů, včetně slovenských (Most). Zaznamenány jsou početné stříbrné mince římské republiky (Stradonice), Dáků (Ústí n. L.), spíše výjimečně naopak emise řecké (Litoměřice) a numidské krále Masinissy a jeho nástupců z let 208-148 př. n. l. ze severní Afriky (Stradonice, Žalov). Nejmohutnější "poklad" českých Keltů vně Čech byl odkryt roku
1999 v areálu oppida Manching. Obsahoval 483 kusů výhradně "bójských" mušlovitých ražeb a dvěstěsedmnáctigramový slitek zlata (váhový standard?) o celkové hmotnosti necelých čtyř kilogramů zlata. Šlo téměř výhradně o 7-7,5 g vážící statéry ze sklonku 2. století př. n. l., patrně o dálkovou platbu do centrálního oppida bavorského kmene Vindeliků.
Nejpozději po polovině 2. století př. n. 1. přikročili Keltové v Čechách k ražbě stříbrných emisí o hmotnosti kolem 0,5 gramu, které mohly být vyráženy až do zániku centrálního střediska na Stradonicích. Tehdy keltské mince alespoň dílem tvořily oběživo, které používala přinejmenším část obyvatelstva Čech. Přitom byly užívány vážky, jejichž vahadel bylo jenom na Stradonicích nalezeno 49 kusů. "Inflační" tendence zjišťujeme v podobě snižující se hmotnosti zlatých mincí a patrně i úbytku jejich ryzosti. Poměr hodnoty zlatých a stříbrných ražeb není znám, soudě dle dosažitelnosti obou kovů však nejspíše rozdíly nebyly obrovské. Asi po roce 70 př. n. 1. došlo k přenesení razidel zlatých mušlovitých typů do oblasti jižně od soutoku Dunaje s Moravou (a možná také k Helvétiům do dnešního Švýcarska), čímž zřejmě skončila ražba zlaté mince "českých" Keltů. Do prostředí nastupujících komunit Germánů v desetiletích okolo změny letopočtu keltské mince vůbec nepronikly - nebo alespoň nebyly archeologicky zjištěny v kontextu labskogermánské civilizace.
"Bójské ražby" ve čtyřiadvacetinovém početním systému, jimiž šlo vyjádřit jakoukoli hodnotu, nebyly napodobeny. Raženy byly "statéry" (jejichž keltský název neznáme) o hmotnosti 6,4-8,8 gramu, jejich třetinky (2,09-2,7 g), osminky (0,78-0,97 g) a čtyřiadvacetinky (0,25-0,28 g). Drtivá většina ražeb dosahovala ryzosti 992/1000 - 998/1000 a žlutý král kovů - o odhadované hmotnosti minimálně 17,4 tuny - byl zřejmě získán z rýžovišť a povrchových exploatačních jam v místech zrudnění nebo usazenin.
Alespoň malá část zlata mohla být dopravena ze Středomoří. Kde si Keltové v Čechách obstarávali zlato, nelze přesně identifikovat, ale pravděpodobně to bylo na Strakonicku a Kašperskohorsku v Pootaví, Jílovsku v Povltaví, v Podkrkonoší a Železných horách a na několika dalších místech. Keltové v Českém masivu zvládli čištění (rafinaci) zlata prostřednictvím olova, mimo to výrobu polotovarů – střížků - v hliněných destičkách s jamkami.
Mincovní razidla Keltů nebyla v Čechách s jistotou (zatím) doložena, ale podle nalezišť zmíněných keramických destiček usuzujeme, že alespoň v obdobích dostatku drahého kovu mincovny fungovaly na oppidech Stradonice (tam také byly nepochybně emitovány také stříbrné nominály), Závist, dále na Trísově a snad i v Tuchlovicích u Kladna. Mincovny musely stát od 3. století př. n. 1. na neopevněných sídlištích, k nimž se teprve později – okolo poloviny 2. století př. n. 1.- přidružila oppida. Mincovní právo bývá přičítáno spíše majetkové nebo s religiózními funkcemi spojené aristokracii. Posledně jmenovanou skupinu lze spojit s krytím depotu mincí o hmotnosti od několika dekagramů (Leskovice u Pelhřimova 
) po téměř 2 kg (Starý Kolín), výjimečně po minimálně čtyři desítky kilogramů (Podmokly). Hromadné nálezy zlatých mincí byly v Čechách objeveny na dvaceti místech, často v prostředí bažin a vodoteče (Nechanice, Podmokly), ve vyvýšené konfiguraci terénu (Broumy), jenom jednou přímo v sídelním areálu oppida (Stradonice). Jednotlivé mince - známé z více než stovky lokalit – obíhaly především v protourbánním prostředí oppid, ale i mimo ně (Kozolupy). Symbolika mincovních obrazů hlavně s předpokládanou solární a lunární tematikou, odrážející bezesporu svět náboženských představ, nebyla dosud přesvědčivým způsobem dešifrována.
Fotogalerie: {phocagallery view=category|categoryid=174|limitstart=0|limitcount=200}
