Vznik, rozšíření a vývoj tohoto laténského stylu (který je někdy označován jako "plastický výraz keltského náboženství") je možné nejlépe sledovat tam, kde je největší koncentrace předmětů užitého umění, totiž na pohřebištích, neboť zemřelí byli pochováváni s věcmi, které je doprovázely během jejich života - ženy se šperky, muži se svými zbraněmi.
Příznačná jsou tzv. plochá (to proto, že hroby nejsou kryty mohylami) pohřebiště, jichž je na Moravě známo na 150, od velkých nekropolí, kde byly pochovány desítky zemřelých, přes menší hřbitovy o několika hrobech k ojedinělým pohřbům. Právě na pohřebištích lze dobře sledovat rozvrstvení tehdejší společnosti od vrstvy aristokracie (hroby bojovníků a bohaté hroby žen přes vrstvu průměrně situovaných jedinců (střídmě vybavené pohřby) k vrstvě svobodné chudiny (hroby s minimální nebo žádnou výbavou). Na Moravě vzácné (Domamyslice, Žatčany) bojovnické hroby ohraničené příkopem naznačují pohřeb významné osobnosti a občas se vyskytující dvojhroby většinou ukazují na pohřeb výše situovaného zemřelého s osobou závislou.
Bojovnické hroby obsahují součásti výzbroje (kompletní válečnická souprava se skládá z meče s opaskem, kopí a štítu, doplněných náramkem a sponou; někdy se v hrobech - mužských i ženských - nachází i nádoba a zvířecí kosti jako doklad vybavení mrtvého potravou), zálibu žen ve šperku dokládají pohřby s garniturami sestávajícími z četných spon, pro Kelty typických nákrčníků, opaskových řetězů, náramků, nánožníků a prstenů; tyto předměty představují mnohdy špičkové produkty uměleckého řemesla. Ovšem bližší pohled na jejich provedení a charakter jejich stále se opakující výzdoby nás nenechává na pochybách, že tyto nálezy, dokreslující podobu kroje Keltů, nesloužily jen jako pouhé šperky, ale měly i ochrannou moc pro svého nositele; s tím souvisí jistě i pravidelný, dá se říci závazný způsob nošení šperků, který vedle společenských měřítek odráží i ideové zvyklosti.Výzkum pohřebišť, kromě nezastupitelné role při řešení chronologických otázek, přináší řadu dalších poznatků. Kromě již zmíněných zjištění o sociální skladbě obyvatelstva jsou to i podklad pro antropologická a demografická studia a poznatky o pohřebním ritu. Z antropologických rozborů kosterních pozůstatků plyne, že Keltové byli urostlí lidé nejednotného antropologického typu; v průměru se nedožívali příliš vysokého věku. To odpovídá zjiště- ním pro pravěk obecně - průměrný věk je snižován vysokou dětskou úmrtností, kromě běžných chorob hubily mužskou část populace i následky zranění utrpěných v boji, pohřby mladých žen jsou zase většinou důsledkem poporodních komplikací. Zajímavé je, že na pohřebištích se téměř nevyskytují pohřby velmi malých dětí mohlo by to znamenat, že rituálně pohřbeny byly děti teprve ve věku, kdy již byly - opět rituálně - přijaty za plnohodnotného člena komunity? Tento jev už může souviset se světem rituálních praktik a magických úkonů, s duchovním světem, do něhož je velmi nesnadné nahlédnout bez znalosti souvislostí. Pod pojmem duchovní svět můžeme chápat navzájem propojené projevy náboženského cítění mytologie, zvykosloví, rituálů a folklóru včetně poezie, tance, hudby. Pohřební ritus je jedním z projevů, které nám umožňují učinit si o duchovním světě Keltů alespoň částečnou představu. V Caesarových "Zápiscích o válce gallské" se dočteme, že "v Gallii jsou pouze dva stavy, které něco znamenají; jedním z nic jsou jezdci (rytíři), druhým druidové". Druidové (tento název je odvozován od řeckého slova "drys", což znamená jmelí - a jmelí byla posvátná rostlina Keltů) jako kněží byli prostředníky mezi světem lidí a božstvy, jejich role však byla mnohem širší - prováděli rituály, kultovní úkony a oběti, astronomická pozorování, byli ochránci tradic a práva. Jejich důležitým úkolem byla výchova následovníků - vzhledem k zákazu písemných záznamů probíhala memorováním textů, což trvalo 20 let (tento zákaz vycházel z přesvědčení, že písemné zaznamenání principů jejich víry by umožnilo nepřátelům získat nad nimi moc). Na druhé straně důsledkem toho je značná konzervativnost právě v oblasti duchovní kultury - zatímco v materiálně technické oblasti docházelo k vstřebávání nových podnětů a jejich přetváření podle vlastních potřeb s opouštěním starší technické úrovně, v duchovní oblasti trvala u Keltů myšlenková kontinuita bez ohledu na prostorové a časové rozdíly od počátku projevů jejich kultury na přelomu 6. a 5. stol. přes její rozkvět a pozdní období u nás (2. - 1. stol. př. n. l.) až do plně historického období na britských ostrovech. V počátcích osídlení našich zemí, ve 4. a 3. stol. př. n. l., pochovávali Keltové své mrtvé inhumací, tj. pohřbívali nespálená těla. Nebožtíci byli uloženi v hrobě (někdy na dřevěné desce či dokonce v rakvi) v natažené poloze na zádech, s rukama podél těla, většinou hlavou k severu; to je poměrně významný znak, protože např. pro Karpatskou kotlinu je typická poloha s hlavou k jihu a takto odlišná orientace může svědčit o kontaktu s touto oblastí, některé - převážně bojovnické - hroby jsou orientovány ve směru východ-západ. Hroby na rozdíl od předchozí doby halštatské nebyly kryty mohylami, ale nepochybně byly na povrchu nějakým způsobem označeny, neboť se respektují a tvoří poměrně pravidelné řady či skupiny. Kromě předmětů z osobního vybavení pohřbeného se v hrobech nacházejí i nádoby nebo zvířecí kosti jako doklad potravy. Tento kostrový pohřební ritus převažuje po celou starší dobu laténskou, pouze ojediněle se objevuje kremace, která však během krátké doby ve středolaténském období (2. stol. př. n. l.) zcela převládla. Z pozdní doby laténské pak hroby neznáme vůbec, a to nejen u nás, ale i v celé Kelty obsazené střední Evropě. To lze vysvětlit velkým zjednodušením nebo naprostou změnou pohřebního ritu, která je opět výrazem posunu v náboženských představách.
