Bardi byli vypravěči příběhů.
K jejich povinnostem patřilo vykládání bájí při ceremoniích, po náboženských obřadech, při nočních bděních u zemřelých, požehnání dětí, svatbách a svěcení domů. Vyprávěli své příběhy před bitvami, při podávání medoviny, na hostinách a pohřbech. Významné místo měly písně bardů před cestou, soudním jednáním a lovem.
Náměty příběhů byly šité na míru dané příležitosti: “válečné” příběhy zněly před válečnou výpravou, “honácké” před výjezdy za dobytkem, “putovní” před vyplutím na moře, “početí a narození” při žehnání novorozeňat, “námluvy” na svatbách, “příběhy smrti” při bdění u zemřelého...
Bardi uchovávali bohatství hrdinských cyklů, rýmů, hádanek, písní, modliteb, rčení a genealogie. Posvátné příběhy se směly recitovat jen v noci v období mezi Samhainem (svátek Všech svatých) a Beltainem (První máj). Činnost bardů byla často soustředěna kolem ohniště, v srdci domácnosti.
V Irsku byl nejvyšší básník (Ollamh) právně roven králi. Ollamh věštil a předpovídal budoucnost, a zahalen v plášť z ptačího peří prováděl posluchače za pomocí rituálů a vytržení zásvětím. Naslouchat vyprávění bardů se pokládalo za více, než pouhou zábavu. Těm, kdo budou dobře poslouchat, bylo přislíbeno zdraví, bohatství, potomstvo, štěstí v boji, bezpečnost na cestách a ochrana vůbec.
Ve Walesu se nejvyšší básník (pencerdd) svým společenským postavením vyrovnal dvorním úředníkům. O stupeň níže postavený básník domu (bard teulu) přijímal harfu z rukou krále a podržel ji až do smrti. K jeho povinnostem patřilo povzbuzovat vojsko před bitvou a skládat milostné básně. Třetí třídou bardů byli cerddorioni, potulní zpěváci. Ti měli povzbuzovat a obšťastnovat lid a šířit velkomyslnost.
Bardi měli v ruce mocnou zbraň: satiru. Nebezpečím bylo vystavit se jejich hněvu, který mohl zvířata a púdu zbavit plodnosti, a tvář člověka osypat puchýři.
A proto i Vy nás mějte rádi a pilně naslouchejte našim vyprávěním - neboť my Vás máme taky rádi! Ren
