Seminární práce na katedře archeologie FF MU v Brně, Daniel Novák, 1998
LATÉNSKÉ HRNČÍŘSKÉ PECE
Zájem o laténskou keramiku v našich zemích existoval vždy a doposud trvá. Soustřeďoval se sice především na otázky výzdoby a tvarové škály nádob, pozornost odborníků byla ovšem zvláště v posledních desetiletích věnována i výrobním postupům, kterých bylo při výrobě keramiky používáno.
S nástupem laténské civilizace se na našem území poprvé setkáváme s výrobou keramiky pomocí hrnčířského kruhu. Sporadické doklady o jeho používání jsou sice z některých lokalit v západní Evropě známy již pro dobu bronzovou, v masové míře ho však začali používat až Keltové a to už od počátku své éry. tento kruh ještě neměl parametry pozdějších hrnčířských kruhů středověkých, které byly poháněny nohou, jednalo se prakticky o kruhovou desku nasazenou na čepu, která musela být roztáčena ručně. Předpokládá se proto, že při vytáčení nádob musel asistovat nejméně jeden pomocník, který zajišťoval rotaci kruhu. zpočátku byla většina nádob na kruhu pouze dotáčena, což se negativně projevilo na jejich kvalitě, přesto máme všechny důvody předpokládat, že i v tomto případě se již jedná o výrobky hrnčířů specialistů. Již pro časný latén je prokázáno, že se produkce jednotlivých hrnčířských center šířila dálkovým obchodem často na pozoruhodně velké vzdálenosti.
Když byly nádoby vyrobeny bylo zapotřebí je nejprve vysušit. Je pravděpodobnější, že k tomu bylo používáno otevřeného ohně, než že nádoby byly vystavovány slunečním paprskům. Doba potřebná k vysušení nádob však i v tomto případě mohla dosáhnout několika hodin, není proto vyloučeno, že nádoby byly v některých případech vysušovány přímo v hrnčířské peci.
Následnou procedurou v procesu výroby keramiky bylo její vypalování. nejpokročilejším vypalovacím zařízením, které Keltové používaly byla roštová vertikální pec. Znalost tohoto typu pece se dostala ke Keltům z Řecka prostřednictvím jeho jihoevropských kolonií, zvláště intenzivní styk Řeků s Kelty se předpokládá v oblasti kolem francouzské Massilie. Tato pec byla obvykle zapuštěna do podloží, které představovalo poměrně dokonalý tepelný izolátor, takže nároky na přísun paliva oproti otevřenému ohništi byly mnohem menší. Konstrukce pece byla původně dřevěná, nejčastěji patrně spletena z proutí, rákosu nebo jiného obdobného materiálu. Na tuto konstrukci byla poté nanesena vrstva hlíny, která po prvním zapálení pece převzala její původní tvar, zatímco nosná organická armatura vyhořela. Samotná pec se skládala z různě rozměrné předpecní jámy, páru topných kanálů, topeniště, hliněného roštu a vypalovacího prostoru zaklenutého kopulí. proces vypalování mohl podle situace trvat i více než deset hodin a po celou tuto dobu nesměla pec vyhasnout, jinak mohl být konečný výsledek ohrožen. předpecní jáma proto patrně sloužila nejen jako prostor k manipulaci a k uskladnění paliva, ale i jako místo na kterém trávila poměrně dlouhý čas obsluha pece. Pozůstatky po konstrukci sedátek nebo jakýchkoliv podobných zařízeních sice dosud nebyly zjištěny, musíme je ovšem předpokládat. Zda-li hořel oheň v zahloubené části předpecní jámy či zda byl posunut hlouběji, dovnitř do topných kanálů, zatím není bezpečně známo, je možné že tomu případ po případu bylo jinak. 6ár procházel kanály a roštem do vypalovacího prostoru, kde byly pokládány nádoby určené k vypálení (vsázka mohla činit řádově několik desítek nádob). Teplota v tomto prostoru nebyla rozložena rovnoměrně, proto byly nádoby umístěné v různých částech pece vypáleny různě. Při experimentálních výpalech keramiky v tomto typu pece bylo výrazně vyšších teplot dosaženo v oblasti pod kouřovým průduchem než v oblasti roštu. kopule klenoucí vypalovací prostor byla pravděpodobně přenosná, jiné názory předpokládají, že byla pro každou vsázku budována nová a po dokončení výpalu likvidována nebo že mohla být stavěna napevno a nádoby se do ní vkládaly i vybíraly skrze horní otvor. Regulaci tahu bylo možno provádět kladením kamenů na otvor v kopuli, případně vkládáním střepů do průduchů v roštu.
Je nutno rovněž zmínit, že po celou dobu keltské přítomnosti v našich zemích se zvláště ve venkovských osadách udržuje keramika zhotovovaná postaru v ruce, která na některých lokalitách dosahuje značného zastoupení. Laténské hrnčířské pece vertikálního typu nepochybně byly technicky vyspělým výrobním objektem, jehož konečný vzhled závisel nejen ne hrnčířově představě, ale i na konkrétních přírodních podmínkách. Je velice pravděpodobné, že pece byly budovány tak, aby odpovídaly konkrétním požadavkům. a to jednak kapacitně, jednak není ani vyloučeno, že záměr vypalovat určitý druh keramiky se nějakým způsobem projevil na konstrukci pece. (Například šířka a rozmístění průduchů v roštu.) Vytvářet nějakou chronologickou typologickou řadu je proto nemožné, nehledě na to , že pro takový krok nebylo dosud nashromážděno dostatek materiálu, přesto se však dají doposud nalezené pece rozdělit do několika skupin, například podle tvaru roštu nebo podle velikosti. Tvar hliněného roštu byl převážně kruhový, méně často se vyskytl tvar oválný a jen ojediněle se objevil půdorys podkovovitý či hruškovitý. Na lokalitě v Bratislavě byla odkryta pec ve středoevropských podmínkách výjimečného obdélníkového půdorysu.
Rozměry laténských hrnčířských pecí se pohybují od průměru okolo 70-80 cm (Brumovice), pro většinu případů kolísají mezi 90-125 cm, pece poněkud větších rozměrů byly nalezeny v Brčekolech-145 cm, v Brně- Horních Heršpicích - 140-160 cm a v jednom případě ve Strachotíně - 140 cm. Rozměry pece bratislavské činí 180x200 cm. pokud byla pozorování při výzkumu dostatečně pečlivá podařilo se většině případech zjistit otisky dřevěné armatury. Je pozoruhodné, že u čtyřhranné pece v Bratislavě se vší pečlivostí odkryté nebyly tyto zjištěny. Janšák se domnívá, že pro její výstavbu mohlo být použito již částečně ztvrdlé hlíny, která byla schopna bez opory držet tvar. Síla roštu se nejčastěji pohybovala mezi 10-20 cm, vzácněji dosáhla i vyšších hodnot, např. ve Strachotíně 30 cm. průduchy v roštu měly nejčastěji kruhový nebo oválný tvar, nejčastější průměr se pohyboval od 3 do 5 cm, výjimečně 12 cm ve Strachotíně a jejich uspořádání bylo buď zcela nepravidelné nebo byly umisťovány v řadách případně v koncentrických kruzích. Ojediněle se vedle průduchů vyskytl i komínový otvor v roštu. Hliněný sokl, kterým byl topný prostor rozdělen na dvě poloviny, míval většinou kónický profil a jeho výška se pohybovala mezi 18-45 cm, šířka mezi 25-40 cm dole a 10-17 cm nahoře. Nádoby vkládané dovnitř pece za účelem výpalu byly pravděpodobně prokládány střepy z rozbitých i nepodařených nádob - tím by se snad dal vysvětlit současný výskyt pozdně laténské i časně římské keramiky ve čtyřhranné peci v Bratislavě.
Nálezy hrnčířských pecí pocházejí převážně z nížinných sídlišť, kde byly situovány většinou mimo vlastní sídlištní zástavbu. Z toho byl vyvozován závěr, že výrobní zařízení, v nichž bylo manipulováno s ohněm, bývala umisťována v určité vzdálenosti od obytných objektů, aby se předcházelo požárům. Na našich oppidech nebyly přes rozsáhlé výzkumy hrnčířské pece zjištěny, vyjma Bratislavy a Starého Hradiska, což je skutečně překvapující vzhledem ke předpokládané funkci oppid, coby obchodních a výrobních center. Otázka datace našich hrnčířských pecí je vzhledem k dosavadnímu charakteru nálezů poměrně složitá, zdá se však, že těžiště jejich výskytu spadá do oppidálního období. Předpoklad, že se tyto pece objevují až od období LT-C (Meduna) zpochybňuje nejen objev pece odkryté v Radovesicích a datované do období LT-A až LT-B, ale například i nález části roštu s průduchem z jihočeského sídliště Lhota Kapsova, který je datován do časného laténu. Z nížinných sídlišť zemědělského charakteru pochází naopak v poměru k oppidům exemplářů hrnčířských pecí poměrně hodně. V některých případech, kdy je nalézáme ve skupinách společně s dalšími objekty, které mohly nalézt využití při výrobě nádob, máme všechny důvody se domnívat, že v daném prostoru probíhala koncentrovaná výroba. Hrnčířské pece doby laténské měly svou pevnou ustálenou podobu, která byla následkem dlouhého vývoje a přijatelně vyhovovala všem nárokům na kvalitní a ekonomicky výhodnou výrobu. Základem byl rošt, oddělující nádoby na něm postavené od přímého dosahu plamenů (riziko poškození nádob během výpalu bylo tímto způsobem minimalizováno) a kopule klenoucí celý prostor, ve kterém byla teplota rozložena podstatně rovnoměrněji, než jak tomu mohlo být v prostém ohništi nebo jámové peci. Na důkladném hoření se podílely topné kanály, jimiž bylo možno v případě potřeby vzduch do topeniště i vhánět. Toto technické zdokonalení způsobovalo, že keramika vyráběná v tomto druhu pece byla velmi kvalitní a její výroba byla poměrně ekonomická. Toto jsou patrně hlavní důvody, proč se tento typ pece u Keltů tak rychle a tak masově rozšířil.
Dochované objekty:
Čechy- Bílina, Brčekoly, Cerhýnky, Dolní Břežany, Hořany, Lhotka nad Labem, Lovosice, Radovesice, Morava - Boršice u Buchlovic, Brno - Horní Heršpice, Brumovice, Milovice, Mohelnice, oppidum Staré Hradisko, Polešovice, Strachotín, Velké Opatovice
E-mail na autora:
