Marcus Annaeus Lucanus (39-65) začíná svou hojně diskutovanou poznámku o třech galských bozích, kteří museli být uspokojováni lidskými oběťmi, Teutatesem.
Hlavní komentář a adnotationes Berner Scholien potvrzují, že jde o "Merkura". K jeho poctě musí být člověku držena hlava v kotli plném vody tak dlouho, až se utopí. Pozdější dovětek dodává, že Teutatese/"Marta" "se strašlivou krví" si bylo možno naklonit zápasy na jeho počest.
Zdánlivý rozpor mezi tím, že Teutates byl jednou srovnáván s "Merkurem", podruhé s "Martem", popuzoval za všech dob keltology libující si v kategoriích "buď, anebo" do té míry, že prohlašovali Commenta za nespolehlivá a podobné informace za nejisté. "Interpretatio gallica" však pracuje na principu "to i ono" a hledá společné jmenovatele, jímž měla být v tomto případě komponenta plodnosti a blahobytu.
Výklad jména se opírá o výrazy "Touto-tati-s", "otec kmene". Teutates je všeobecně chápán jako kmenový bůh, jako otcovský vůdce ve válce i v míru. Nápisy o něm vydávají svědectví od Británie po Řím a ve Štýrsku, přičemž ovšem právě Galie vychází naprázdno. Většinou je Teutates jako vedlejší jméno u "Marta". Z Rockywood/Barkway (hrab. Herfordshire) pochází například vedle bronzové sošky Marta celý votivní poklad sedmi tenkých stříbrných destiček, z nichž největší je nadepsána "Marti Toutati" (dnes v British Museum, Londýn). Zřídka se jméno vyskytuje samo: "TOT" na jednom stříbrném prstenu z Yorku nebo jeden střep džbánu z Kelvedonu (hrab. Essex) s vyrytým jménem je výjimka. Spojení "Teutates Medurinus" se vyskytlo jen jednou (viz § Midir). J.-J. Hatt prohlašuje Teutatese za "beraního boha", jehož rohy spolu s vodorovným znamením S a V, které se zakřivuje do spirály, patří k Teutatesovým symbolům. Přepychový zlatý náramek z Rodenbachu (Historisches Museum der Pfalz, Speyer) ukazuje masku boha s velikýma očima, kde V je skryto v obočí, se zřetelnými beraními rohy, zatímco z obou stran blahosklonně shlížejí dva odpočívající kozlové. Na prstenu, který patří k soupravě, sedí V na kořeni nosu obou masek obrácených proti sobě a ležatá S se stala obočími. Zlaté pobití z Dürkheimu znázorňuje originálním iluzivním obrazem dva aspekty beraního boha: Obrátíme-li usměvavou masku mladého muže s helmou o 180 stupňů, máme před sebou vážnou tvář zralého, bradatého muže. Válečný bůh a bůh znalý budoucnosti, bůh věštectví a všeobecné kultury, jehož roli "Apollón" Teutatesovi odejme, prodělávají zde ještě symbiózu.
Totéž téma zpracovává jeden z nejobdivuhodnějších zlatých náhrdelníků z Erstfeldu: z naznačeného trupu vyrůstají dvě horní části těla s pažemi a rukama; na jedné směle zírá mladý obličej pod beraními rohy, druhé tělo je završeno vousatým, moudrým, starým obličejem, jemuž nasadili velký klobouk korunovaný jelením uchem. Stařec drží havrana za krk a jednu nohu, zatímco ten mu zobákem útočí na nos.
Tenhle Teutates poskytuje dvojí ochranu, jednak magickou, jednak fyzickou silou. Logickým důsledkem toho bylo, že byl zobrazován na špercích, především zlatých nákrčnících, ale také na nákolnících, například na těch, které známe z hrobů. Nákolník, díky němuž drží kolo na voze, byl nejošidnější kovovou součástí celé konstrukce. Pokud se v nejprudší jízdě zlomil, mohla havárie snadno končit smrtí.
Hatt je přesvědčen, že válečník z Entremontu, jehož zbroj zdobí na hrudi vytepaná maska mezi dvěma vodorovnými motivy S, jež vybíhají do spirál, se tímto odevzdává Teutatesovi, ochránci zemřelých.
V mýtu Rigani stojí Teutates na straně mateřské bohyně. Podle Hatta ukazuje scéna z gundestrupského kotle nástup jeho jednotek (z Lucanova komentáře vyplývá, že Teutates dává vlastně lidem podnět k válce), které defilují před obětí odevzdávanou bohu a s rohatým hadem odjíždějí vlevo. Tak také dostává smysl strom, který má zřejmě skončit v šachtě, protože bojovníci chtějí navázat spojení s mateřskou bohyní v jejím aspektu matky Země, aby ji chránili před Taranisovým hněvem.
Na jiné desce se Teutates - s vousem do V a končícím ve spirálách a s loknami nad čelem vyčesanými do beraních rohů - jeví ve své funkci soudce padlých bojovníků. Dva z nich mu odevzdávají každý jednoho kance, symbol své statečnosti. Podle zásluhy jsou buď odevzdáni záhubě, nebo na okřídleném koni odneseni do Jiného světa.
Zdroj: Sylvia a Paul F. Botheroydovi: Lexikon keltské mytologie www.fenomen.cz 5.5.2002
