Do počátku 2. stol. po Kr., kdy Juvenal mohl zničit pověst konzula a vystavit ho obecnému posměchu tím, že ho v křiklavém rozporu s jeho postavením označil za obyčejného podkoního Epony, který přísahá při jejím obrázku namalovaném na zdi stáje nad žebřinami se senem, měla tato původně keltská bohyně za sebou již dlouhou cestu.
Jako jediné domácí božstvo převzaté Římany měla velký ohlas u lidových mas a rovněž císařská kavalerie - jen z Říma je známo jedenáct votivních nápisů - stejně jako chovatelé koní na venkově ji měli ve velké vážnosti. Apuleiova satira potvrzuje rozšířený zvyk zřizovat "matce Eponě" ve stáji oltářík: ubohý Lucius zakletý v osla se staví na zadní, aby dosáhl na tento růžemi ověnčený výklenek.
Pod Eponinou ochranou byla sice všechna jízdní i tažná zvířata, jakož i jezdci, vozkové a každý, kdo byl kolem těchto zvířat činný, ale v první řadě to byla pro Římany bohyně koní. J. de Fries poznamenává, že tím bylo její působení vlastně vyčerpáno. Proti jeho tvrzení, že kult Epony byl omezen místně, však mluví skutečnost, že od Portugalska po Bulharsko a od britských ostrovů po jižní Itálii bylo nalezeno hodně přes tři sta votivních nápisů a obraz této bohyně.
Epona není myslitelná bez koně; často bývá zobrazována, jak sedí na koni po žensku, někdy v sedle, někdy bez něj, někdy v proutěné košatince, zřídka ve voze, někdy sedí na koni obkročmo nebo stojí před klisnou anebo je obklopena koňmi.
Krásný příklad Epony jako jezdkyně máme z Alesie. Sedí na čiperném hřebečkovi s kulatýma očima, nohy jí na jedné straně dosahují až na zem, zatímco její ruka spočívá přátelsky na hlavě zvířete.
Patrně stín kolem hluboce zakrojených úst na mnoha jejích sochách působí, že má v obličeji pochmurný výraz, ačkoli se vlastně usmívá. Jezdí bez sedla, uzdy a otěží - bohyně a zvíře jsou zřejmě ve vzájemných sympatiích dokonale zajedno. Epona na reliéfu z Kastellu (Rheinisches Landesmuseum, Bonn) ovládá zvíře, na němž jede, jistou uzdou a na jedné z plastik v Porýnském zemském muzeu v Trevíru drží v ruce, která by měla třímat uzdu, koš s ovocem. V Římském muzeu Schwarzenacker sedí mezi dvěma koňmi, přičemž jeden vesele chroustá jablka z koše na jejím klíně, zatímco ona ho láskyplně drbe za ušima; druhý kůň prosebně hrabe kopytem.
Mezi schwarzenackerskými nálezy je mj. i poník velký sotva jako palec, který při své drobnosti sloužil patrně jako amulet. Na sousoší z Beihingen (Württembergisches Landesmuseum, Stuttgart) koně bohyni přímo obléhají: dvanáct nohou na pravé straně a šestnáct na levé dávají dohromady skutečně úctyhodnou tlačenici. V dolní partii je Eponě obětován vepř a tři statní koně táhnou těžký vůz. Mnohá Eponina zpodobení mají bezprostřední lidovost středověkých obrazů svatých. Epona mívá na sobě široký plášť a spodní roucho se sklady nebo bývá do pasu nahá nebo, zvlášť u § pramenů, nahá úplně.
K jejím atributům patří koňský postroj, uzda, jezdecký bič, nemohou však sloužit, jak uvádějí hlavně francouzští keltologové, jako důkaz, že doprovázela zemřelé. Pes, ptáci a tu a tam dítě v plenkách jsou také součástí její ikonografie. Často krmí klisnu nebo dovoluje dlouhonohému hříběti, aby chroupalo ovoce a zrní přetékající z její ošatky. Hojně bývala uctívána u pramenů; oblíbenými votivními dary byly figurky koní.
Pokud jde o zvířata jí svěřená, očekávali lidé, že bude účinkovat jako mateřská bohyně pečující o plodnost, potravu, bohyně chránící, udržující při zdraví, léčící... Epona, z galského "epo", "kůň", a koncovky "ona", svědčící o božství, může znamenat jednak "koňskou bohyni", jednak "božského koně".
Na mnoha pomnících se místo Epony v lidské podobě objevuje klisna, kterou obskakují mladí koně nebo která dává pít svému hříběti - zosobněné mateřství. Ne nadarmo provázejí Eponu vesměs kobyly.
V Rumunsku a Jugoslávii Eponě zůstalo knížecí postavení: ve votivních nápisech bývá oslovována jako "svatá královna Epona"; příležitostně se i v Galii vyskytne "královna Epona" - druhé její zpodobení z Alesie má na hlavě korunu.
Jistý antický text bez data, mylně přisuzovaný Plutarchovi, obsahuje úryvek z díla řeckého spisovatele Agesilaa, kde se vypráví velmi populární a posvětštěná legenda o zrodu Epony. Muž jménem Fulvius Stellus, nenávidící ženy, obcoval s kobylou a zplodil s ní Eponu, pozdější koňskou bohyni.
Byl to patrně ohlas indoevropského mýtu o koních, z něhož bezpochyby vycházel i irský intronizační ritus, nad nímž se Giraldus Cambrensis ve 12. stol morálně rozhořčuje. Patřil k němu mj. pohlavní styk nastupujícího krále s bílou kobylou.
Obřad ozřejmoval spojení krále s Nejvyšší bytostí jeho země, čímž musela být zpečetěna oprávněná vláda. Jinými slovy král a mateřská bohyně v koňské podobě, symbol země a teritoria, slavili svatou svatbu.
Koňské podoby vyryté do vápencových kopců v Anglii, z nichž mnohé, jako známý kůň z Uffingtonu, pocházejí až z doby železné, svědčí o kultu bílého koně v keltské Británii. Dosud se nepodařilo dokázat, že se tento kult kryje s kultem Epony, ale bezpochyby Epona podědila určité črty prastarého obrazu "bílého koně", slunečního koně. Sluneční kůň nebo sluneční bohyně zaručovali svou každodenní poutí po obloze světu teplo a světlo, základnu života.
Životodárný, hřejivý element vnímaný jako mateřská láska zůstal mateřské bohyni zachován jako sluneční komponenta, když předchozí koncepce začala brát za své. Jako manželka boha nebes zůstávala spjata s oblohou, i když sama představovala zemi a vystupovala jako důvěrnice zemřelých.
Zůstala léčitelkou, neboť dovedla povzbuzovat a regenerovat životní síly. Její nejdůležitější úlohou však bylo vyvolávat nový život, dávat mu obživu a chránit jej.
Je možné, že keltští chovatelé koní uchovali ideu mateřské bohyně jako dokonalé, božské klisny nejdéle, až do prvních kontaktů s římským jezdectvem. Tak mohla být bohyně převzata, a to - vzhledem k nezájmu o keltskou mytologii - s jejími vnějšími rysy "koňské bohyně". Ostrovní keltská literatura zná několik ženských postav, jejichž jména a jednání prozrazují vzor veliké, mateřské kobyly: Macha, Étaín Echraide, Rhiannon. Pověsti o nich by měly aspoň ve zlomcích tvořit paralely ke ztraceným mytologickým představám o galské Eponě.
Zdroj: Sylvia a Paul F. Botheroydovi: Lexikon keltské mytologie www.fenomen.cz 5.5.2002
