Ve čtvrtek 22. října 2015 ráno se na pastvinách u Milovic objevil nečekaný přírůstek - jedna z klisen místního stáda divokých koní porodila hříbě.
Po několika staletích je to první hříbě divokých koní narozené v české přírodě.
Ještě minulý týden se předpokládalo, že prvních hříbat divokých koní se pastviny v Milovicích dočkají na jaře, protože hřebec se ke klisnám vysazeným zde letos v lednu připojil až o tři měsíce později. Proto je hříbě narozené v říjnu velkým překvapením.
Matkou hříběte je klisna jménem Sgurr, která před příchodem do Milovic pobývala ve volné přírodě ve Velké Británii.
Evropským divoce žijícím koním se podařilo přežít v drsném horském prostředí Exmooru, náhorní planiny v jihozápadní Anglii s mokřady a vřesovišti. Přestože první písemná zmínka o nich se objevuje až v roce 1086 v přehledu hospodářství z doby Viléma Dobyvatele, patří k nejstarším plemenům koní v Evropě. Exmoorští nadšenci se dokonce domnívají, že vzhled těchto koní může přetrvávat beze změny už do doby ledové, tedy více, než 10.000 let!
Po staletí to byli pro místní obyvatele prostě divocí koně, královská honitbě je tradičně vedla jako divokou zvěř. Až v 19. století se pro ně začal užívat také název exmoorský neboli keltský pony.
Keltší pony nejlépe odpovídají svým vzhledem, velikostí a zbarvením původním divokým koním střední a západní Evropy. Žádné jiné plemeno v této oblasti nežilo poslední tisíc let ve volné přírodě v podstatě bez vlivu člověka a bez křížení s jinými plemeny. Nikdy nebylo používáno k tahu ani k jízdě, jen spásáním hrubé vegetace udržovali místní pastviny.
S trochou nadsázky tak můžeme za milovické hříbě poděkovat koňské bohyni Eponě, která zaujímá významné místo v keltském panteonu. Kult Epony /čti eipóna/ se zrodil v Galii. Poznávacím znamením této bohyně je právě kůň, jak ostatně naznačuje i její jméno. Předkeltské ekwos znamenalo kůň, dochovalo se do dnešního velšského názvu hříběte (ebol), koncovka ´ona´ odkazuje na její božství.
Kult koně je velmi starý. Už předchůdci Keltů v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem uctívali „bílého koně“, symbol Slunce (např. uffingtonský křídový obrazec koně v Anglii). Sluneční kůň tak zosobňoval základy života - světlo a teplo hvězdy, která svým putováním po obloze určovala běh jejich života.
Kult bohyně Epony na tento prastarý kult v mnohém navazoval, i když, jak se domnívají badatelé, nebyl od něho odvozen přímo. Epona je zobrazována výhradně ve společnosti koní a to několika způsoby. Často jede na klisně, ať už obkročmo či sedící z boku. Bývá i mezi dvěma či více koňmi, někdy s klisnami, které kojí hříbata - v tomto případě symbolizuje i kult mateřství. Zřídka je i zobrazena jedoucí na voze. Jejími božskými atributy jsou koňský postroj, uzda a jezdecký bič.
Epona byla uctívána nejen jako bohyně chovatelů koní, ale také jako bohyně hojnosti, někdy je nazývána Velkou Klisnou (Great Mare).
Kult Epony převzali od Keltů i Římané. Latinská verze jejího jména je Eponae, název koně byl převzat též - equus. O tom v jaké úctě měli Římané tuto bohyni, svědčí i to, že jí ve stájích zřizovali oltáříky. Římští jezdci ji považovali za ochránkyni svou a svých koní.
Eponin kult byl velmi rozšířený. Stopy jejího uctívání (sošky, votivní nápisy) byly nalezeny až v Plovdivu v Bulharsku, také v Rumunsku a Jugoslávii. V českých zemích byla uctívána obdobná bohyně jménem Kotys. V pověstech z Českého krasu (Koněprusy) se dochoval její poměrně plastický obraz. Baba Kotys, přízračná stařena na bílém koni, vyjíždí za měsíčných nocí z kamenných vrat Zlaté brány na hoře Kotýzu a cválá po návrších až k Tetínu a na posvátný vrch Damil. V pravici přadeno jako žezlo – přede totiž nitě lidských osudů. V jiných pověstech je divokou, polonahou jezdkyní, která se žene přes hřebty a rokle, vábíc za sebou nezkušené mladíky na vrcholy smrtících srázů...
Ať drží Epona i Kotys svou ochrannou ruku nad stádečkem v Milovicích i nadále!
Agrimonrix, foto: Michal Köpping/Česká krajina
