Keltové žijící v mladší době laténské dokázali vyrobit jak železo tak i ocel tzv. přímou výrobou železa, při které nedochází k roztavení samotného železa. Bod tání železa je 1535 stupňů Celsia a hliněné pece se zahloubenou nístějí nevydržely vyšší teplotu než 1400 stupňů Celsia, tedy pec se roztaví dříve než samotné železo.
Železo se vyrábělo z železných rud například z ejpovického hematitu, který obsahuje 45% železa a 55% odpadu - tedy strusky. Struska má bod tání přes 1200 stupňů, což je teplota, na kterou jsou pece stavěny. Pro dosažení této teploty se do pece vháněl vzduch pomocí kožených měchů. V průběhu samotné výroby se horním otvorem přidávala sázka železné rudy a dřevěného uhlí. Po získání dostatečné teploty se z železné rudy začala vytavovat struska a stékat na zahloubené dno. V místě největšího žáru u dveří, kterými se vháněl vzduch, vzniklo takzvané houbovité železo. To je železo jen shluklé k sobě a ve velké míře znečištěné struskou. Toto houbovité železo se kovářsky zpracovávalo tak, že se v jednoduchých výhních houba rozžhavila, poté se kovářsky čistila na železných, kamenných kovadlinách nebo na velkých dubových špalcích. Samotné železo se skovalo do tzv. lupy, tedy do polotovaru, ze kterého se poté vyráběli zbraně (např. meče, oštěpy, kopí), nástroje (např. sekery, pily, nebozezy, dláta) i šperky (náramky, či spony).
Fotogalerie: {phocagallery view=category|categoryid=151|limitstart=0|limitcount=200}
