Pojďme proti času... Titus Livius, římský dějepisec, zaznamenává pověst, kterou od něj převzal Kosmas - a později Jirásek: bratři Segovessus a Bellovesus, synové mocného galského krále, se vydali hledat nové domovy pro svůj lid.
Los určil Segovessovi území, tehdy nazývané Hercynský les (oblast, zahrnující i dnešní území naší republiky). Toto území v době laténské, tedy zhruba od 4. st. př.n.l., obýval mezi jinými kmen Bójů (boios), který dal jméno nynější české kotlině – Boiohaemum, tedy Čechy, tedy Česká republika. Tento lid zavedl na našem území spoustu užitečných věcí - uměl tavit a zpracovávat železo, vyrábět nádherné šperky z bronzu a zlata, razit zlaté, stříbrné a bronzové mince, vyrábět krásné glazované nádoby na hrnčířském kruhu (to se např. Slované naučili až ve středověku), stavět cesty které se mohly nazývat silnicemi - síť keltských cest byla základem naší silniční síti! - po těchto cestách jezdily vozy s železnými ráfy, proto dojely dále, nežli pouhé dřevěné, a jezdci i spanilé jezdkyně se proháněli na okovaných koních. Byly to doby, kdy Labe se jmenovalo Albis (Bílá řeka), Jizera Isara (bystrá řeka - zrovna tak, jako bavorský Isar a francouzská Isere), Krušné hory Sudéta (pohoří kanců) a Šumava Gabréta (pohoří kozorohů).
Na severu se tyčily Korkontoi oré (kamenité stráně Krkonoš) a tajuplná Askéta (Jasanová hora - Ještěd...) Jako božstvo byli uctívání Taranis, Teutatus a Esus, spanilá jezdkyně Epona a vlastně - božskost byla přisuzována pramenům i hájům, zkrátka Matce Zemi... Pak nastal zlom, nájezdy Germánských i jiných kmenů - stěhování národů. Když se doba uklidnila, zhruba v 6. století nového letopočtu byli nejpočetnějším národem na našem území četné slovanské kmeny, přišedší ze severovýchodu. A pak přichází keltská kultura na naše území znova - v podobě irských misionářů, šířících keltské křesťanství. Tito potomci svatého Patrika a učeného mnicha Colombana cestovali celou Evropou a traduje se, že dcera jednoho z nich se stala koncem osmého století onou pověstnou papežkou Janou. A na sklonku třetího tisíciletí k nám promlouvá keltská Evropa znovu - a nese hlavně kulturní dědictví, které rozvíjejí četní umělci, především hudebníci, kdo by neznal bretaňského barda Alana Stivella, obnovitele slávy keltské harfy, anebo irskou skupinu Chieftains, či romantickou vílu irského popu Enyu? A, samozřejmě, je tady Jan Hrubý a Kukulín, Czeltic a celá škála dalších hudebních a tanečních skupin. A především Asonance, skupina, která díky citlivé tvorbě textů umožnila v našich zemích zlidovění mnoha skotským a irským písním. Jsou tu spisovatelé - jmenujme alespoň Annu Bauerovou a její třídílnou Kroniku země Bójů, archeologové – Jiří Waldhauser z muzea v Mladé Boleslavi, ožívají tradice keltských řemesel, zvláště kovářství a hrnčířství a - co se módy týče - leckde jsou v oblibě spletité „keltské“ ornamenty a jak si lze všimnout, skotská kostka se vehementně tlačí opět do našich šatníků...
Prostě to keltství můžeme nazvat jistou společnou parketou dnešních Evropanů - alespoň těch, kteří se chtějí spolu domluvit. A společný základ keltské kultury nám v tom může pomoci mnohé pochopit: dávní Keltové byli velcí individualisté, proto nevytvořili nikdy mohutnou jednotnou říši ve stylu antických despocií. Základy jejich hmotného i duchovního dědictví však najdeme téměř po celé Evropě. Kde je můžete najít i vy? Otevřete například kteroukoli pohádkovou knihu. Českou... německou... anglickou, francouzskou... a najdete to sami!
Zábavné bádání a hodně vzrušujících chvilek s literaturou nejen keltskou vám přeje
Vendula Melčová, Valenis
