aneb několik odstavců o ženském oděvu v barbarské Evropě.
Blíží se jaro, a to se oko každého bojovníka rádo potěší pohledem na ztepilé ženy jeho kmene, jejichž ozdoby se blyští v jarních paprscích slunce a pestrobarevný oděv dokresluje půvab postavy… I dnešní ženské protějšky milovníků historie zajisté potěší informace o tom, jak dobře stylově a dobově vylepšit šatník či šperkovnici k jarním slavnostem…
Hned v prvním odstavci dlužno podotknout, že cosi jako modní trendy existovalo již v neolitu. S rozvojem řemeslných technik jako je odlévání a tepání kovů, přadláctví a tkalcovství, a především také díky rozvoji obchodu v době bronzové, začaly se různé modní vlny hlásit o slovo…, pravda, nové prvky nepřicházely zdaleka tak často jako dnes, ale vysledovat se dají.
OBLÍBENÁ BIŽUTERIE ČESKÝCH KELTŮ
Jako příklad dobře zavedeného obchodu může posloužit obliba a téměř celoevropské rozšíření švartnových náramků v laténské Evropě. Dnes na první pohled nenápadné, jednoduché černé kruhy byly oblíbené jednak díky své barvě – černá byla považována za magickou – a nahradily ve střední a západní Evropě těžko dostupný gagát. Náramky byly zároveň ozdobou i talismany pro štěstí, ženy i muži jimi zdobili levou paži, zhusta i nad loktem. Je zjištěno, že po kupeckých stezkách se švartnové náramky ze severozápadního Boiohaema dostaly až do Galie a Británie, na východ na Slovensko a na území dnešního Rumunska. Po dvou stech letech přišel soumrak jejich slávy, zdokonalila se totiž výroba skla, a kromě korálů nejasných barev ze skelné pasty se najednou objevila technologie, která umožnila vytvářet nádhernými až krajkovými reliéfy zdobené náramky, nejčastěji černé, ale potom modré, červené, žluté a zelené. Jejich výroba byla rychlejší – rychleji se i ničily, pravda. Na slunci se skleněné ozdoby blýskaly, a dlouhé šnůry pestrých skleněných korálů zdobily hrudníky mužů a žen jak u Keltů, tak u Germánů. Seveřané nadto s oblibou mezi korály ze skla a jantaru vkládali malé talismany – především Thorovo kladivo provedené ve stříbře nebo bronzu.
ŠPERKY A SPÍNADLA ODĚVU
Jak je známo, především Keltové nosili šperky v podstatě všude, kde to jen šlo. Jejich záliba ve zdobnosti připadala jako přespřílišná marnivost i Římanům! V pozdější době laténské by byl nemožný ten, kdo by neměl charakteristický keltský šperk – nákrčník zvaný torques. Obepínal těsně hrdla mužů i žen, a čím nádhernější byl, tím významější byl jeho nositel. Torquesy by si zasloužily vlastní článek, takže stručně – nosily se řadu století a měnily způsob své zdobnosti. Šlo o kruhy s otevřenou přední částí, zhotovené ze zlata, bronzu nebo řidčeji i ze železa. Jejich repliky vyráběné dnes především francouzskými šperkaři slouží jako honosné šperky i k dnešnímu oblečení.
Dalším oblíbeným šperkem byl kovový náramek. Ženy jich nosívaly obvykle více, a to nejen na rukou, ale i na nohou – velice pozoruhodné jsou bronzové nánožníky keltských žen, nalezené u nás, s ozdobnými vypouklinami, zavírané pomocí zaklapovacího mechanismu. Nosily se nad kotníky, což zároveň dokládá, že sukně Keltek se zdaleka neplouhaly po zemi. Končívaly nejčastěji v půli lýtek nebo pod koleny.
Protože knoflík je vynález relativně novodobý, je nasnadě, že laténská, antická i ranně středověká Evropa se hemžila spínadly oděvu nejrůznějších tvarů. Oděvní spony a přezky jsou také velice členitým artiklem, proto se zmiňme pouze o tom, že byly nošeny jednak funkčně – aby přidržovaly a spínaly oděv, ať už spodní košili anebo plášť, a také se prosadily jak ozdoby, jejichž potomky jsou dnešní brože. Spony se vyráběly ze železy, odlévaly z bronzu i stříbra, tepaly ze zlata… Jistá keltská dáma měla na svém pohřebním oděvu 27 spon. Ty nejmenší byly třeba jenom 2,5 cm dlouhé. Existovaly ale i masivní, především bronzové, 10 i více cm dlouhé spony. Základními tvary spon a spínadel byl jednak oblouk – lukovitý tvar (systém dnešního zavíracího špendlíku), anebo kruh s pohyblivou jehlicí. Spony byly jednoduché i velice zdobné. Zvláště Vikingové si na spony potrpěli, a jejich oblíbené Thorovo kladivo uplatnili i na designu spon. Vikingové vyvinuli ještě jeden specifický druh oděvních spon – párové oválné, poměrně masivní spony-přezky k charakteristickým zástěrám vikingských žen. Mít takové pěkné, bronzové anebo stříbrné spony, patřilo k dobrému tonu. Žádná vikingská žena se bez nich neobešla, zrovna tak jako bez drobných přívěsků, symbolizující její svrchovanou moc nad domácností – na zlatém řetízku visel malý klíček a nůžky, někdy i nožík a Thorovo kladivo. Byly to šperky a zároveň amulety. A rovněž hrdlo každé svobodné samostatné Seveřanky zdobila alespoň jedna šňůra jantarových korálů. Jantar byl oblíbený také jako součást prstenu nebo náušnic. Zatímco Keltové dávali z kovů přednost bronzu a zlatu, nádherné šperky Seveřanů jsou velmi často stříbrné. Též se říká, že u Seveřanů byly žluté kovy – zlato a bronz – kovy „ženskými“, kdežto kovy bílé – stříbro, železo a elektron (slitina zlata a stříbra) kovy „mužskými“… I dnes jsem si všimla, že málokterý ze současných členů vikingských společností by si pověsil na krk amulet ze žlutého kovu.
RADY ŠVADLENKÁM
Výroba tkaných látek znamenala spoustu možností pro zhotovování oděvů. V laténské době se již vyrábělo i velmi tenké lněné plátno na spodní košile, hrubší plátno na košile a svrchní ženské i mužské oděvy pro teplejší období, a řada krásných vlněných tenčích i velmi silných tkanin. Je jasné, že se vyráběly i tkaniny na jiné, nežli oděvnické účely (stanové plachty, loktuše, apod.) Kromě tkaní na vertikálních stavech se ještě pro výrobu ozdobných barevných pásů využívalo tkaní pomocí tzv. karetek (několik vláken či šňůr se uváže jedním koncem k tyči, druhy k pasu a jednotlivé šnůry se přehazují a proplétají skrz malé destičky – karetky). V pozdějších dobách se vyvinuly dokonce karetkové stávky, na kterých vznikaly nádherné ornamentální lemy ke seveřanským oděvům – zdobily mužské i ženské tuniky a již zmiňované zástěry vikingských paní domu.
Oděvní střihy byly jednoduché – jednoduché haleny, jednodílné šaty, košile s dlouhými či krátkými rukávy, vesty navlékané přes hlavu, a cosi jako šatové zástěry. Zdobnost oděvu nespočívala ve složitosti střihu – zde se dbalo spíše na funkčnost a maximální pohodlí, protože i dobře situovaný Kelt nebo Germán se po celý den věnoval praktickým činnostem, zrovna tak jako jejich ženy. Ovšem, šperky si dopřávali v hojné míře… Díky možnosti barvit již spředená vlákna či rouno vznikaly nejprve četné barevně pruhované, později kostkované látky. Pro Kelty charakteristické kostkované tkaniny si udržely popularitu po celou laténskou dobu, a slavné kostkované vzory dnešních skotských klanů se mohou hlásit k dávným keltským tkadlenám, které vymýšlely a vymýšlely, jak se jedna od druhé odlišit…
A nakonec zajímavost: první minisukně se opravdu nenosily v Anglii v šedesátých letech 20. století, ale v Dánsku brzo po přelomu letopočtu. Našel se oděv mladičké Germánky, který sestává ze sukénky končící nad koleny a zakončené třásněni, a kratičkého živůtku, též zakončeného třásněmi, nedosahujícího do pasu. Vypadal by zřejmě odvážně i dnes. Zároven to také dokládá, že postavení žen v barbarské Evropě bylo mnohem, mnohem suverénnější, nežli po ovládnutí Evropy křesťanskou doktrínou.
Ale o tom snad jindy.
VALENIS – Václava Melčová