Jak žili Keltové - Encyklopedie Keltů - Mátl, Vladimír: Krajinou Druidů aneb Keltové na území Čech

Recenze na knihu: Krajinou Druidů aneb Keltové na území Čech (2009). V tomto článku recenzuji knihu Vladimíra Mátla, která vyšla v prosinci 2009. K některým daným tématům v knize přidávám své skromné názory. Spíše než názvem mě zaujala jménem autora - to mě donutilo si knihu přečíst a pokusit se ji v níže uvedeném článku analyzovat.

Dostává se nám do rukou první samostatná kniha od Vladimíra Mátla, která svou délkou neurazí, nabízí pěkných 233 stran. Je vybavena pěknými a povedenými ilustracemi od Petra Utěšila. Pojďme si ji představit blíže, část po části.

V úvodu knihy nám autor představuje keltské etnikum a slibuje nám "fantastický výlet" do doby historických Keltů na území naší vlasti. Je třeba říci, že toto se autorovi v knize daří. Jak je ale již napsáno, slovo "výlet" je pro toto vhodné označení. Zřejmě kvůli délce knihy autor dané místo vždy spíš jaksi "nakousne" a nechá čtenáře v nevědomosti, jen ať si na dané místo zkusí dojít sám a zažít to, což je dle mého názoru dobře, protože podněcuje ve čtenáři zvědavost a nijak jinak, než navštívením daného místa, to čtenáři nedá to, co chce.

Kniha je rozdělena na tři velké části. Část první je nazvána Praotec Kelt. Druhá část nese název Tajemství posvátné krajiny a třetí Kultovní místa lovců lebek. Následuje doslov, slovníček vybraných pojmů, bibliografie a poděkování.

Nuže, první kapitola (ve zmíněné první části knihy) popisuje, KDO že byli oni první obyvatelé České kotliny, které známe jménem, jak se k nám dostali a kdy. Nejstěžejnější poselství této kapitoly je, že ukazuje hypotézu, že "Praotec Čech" nebyl Slovan, neb byl z krve keltské. Autor toto dokládá nepřímými důkazy (1). To, co se ovšem v knize dovídáme, nemůžeme potvrdit ani vyvrátit. O kom, že to Kosmas psal se můžeme pouze domnívat (zřejmě jako on sám). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že toto je první rozsáhlejší promyšlené zpracování této problematiky v knižní podobě. Pokud se na to podíváme očima běžného Čecha, kterému je také kniha určena, je to pokrok.

Druhá část knihy má již kapitol více a nezabývá se jen místy, které měli s Kelty co dočinění, ale prakticky celým životem Keltů jako celkem. Kapitola druhá pojednává o keltském pojetí času. Autor popisuje keltské svátky a kromě Lughanasadu a jeho "absence" v lidových tradicích (2) nepřináší nic nového. Ke konci kapitoly je podle mě nejdůležitější zmínka, a sice: "Domnívám se, že keltské svátky Samain, Imbolc, Beltine a Lughanasad byly pohyblivé - datum se řídilo měsíčními fázemi podobně jako dnešní Velikonoce. Se zavedením "úředního" kalendáře (v případě Keltů pod římskou správou juliánského, nazvaného podle Iulia Caesara) bylo pak nejspíš postupem času každému z těchto pohyblivých svátků přiděleno pevné datum…" (3)

Skvěle! Toto já osobně považuji za další z těch přínosných věcí knihy - a to, že je v knižní podobě formován názor, že Luna určuje datum oněch výše zmíněných svátků.

Třetí kapitola se věnuje popisům "brán do zásvětí", hlavně na území Českého ráje. Čtvrtá kapitola nazvaná "Hrozivý návštěvníci odtamtud" popisuje bytosti či "jevy", které mohou mít spojitost se zásvětím, či z něj přímo pocházet. Autor své předpoklady ukazuje na mnoha příkladech ze života běžných lidí.

Jediná věc, u které bych se zastavil, je, jak autor naráží na kvantovou fyziku a problematiku paralelních světů (4). Autor nesouhlasí s myšlenkou existence paralelních vesmírů.

K tomuto bych rád podotknul: Věda nám předkládá obraz světa, který je DOBOVĚ PODMÍNĚN! Autor v knize pro srovnání odkazuje na starověkou Čínu a její civilizaci, způsob myšlení apod., nicméně k existenci či neexistenci paralelních světů můžeme říci, že ve starověké Indii a zřejmě i dnes tuto skutečnost plně akceptují: Brahma vytváří ne jen jeden, ale velké množství dalších vesmírů a světů.

Mě k této věci napadá jediné: Nehledejme paralelní vesmír jaksi mimo náš svět, někde v transcendenci, ale paralelním světem se dá chápat prakticky náš svět, jen na nekonečný počet způsobů. Pokud přijmeme fakt, že budoucnost tvoříme, pak každé rozhodnutí ovlivňuje i to další a další… pokud se rozhodneme pro A, a ne pro B, na které si můžeme myslet předtím, tak se náš "svět" ubírá jakýmsi směrem. Rozhodnutí B je pak vůči A paralelní, pokud máme takovýchto možností X a na naší planetě (pokud to omezíme takto čistě materiálně) žije X počet lidí v X dobách, pak je téměř jisté, že se stále utváří a utvářel jakýsi "modus možných osudů" daných objektů, tento modus by pak mohla být ona paralelní skutečnost. To jen pár mých spekulací jen tak na okraj.

Moje odbočka ale nijak neodporuje podstatě další kapitoly, ve které si autor pokládá otázku, zda druidové "cestovali do astrálu".

Ovšem nepletl bych dohromady pojmy astrál, "boží deník", akášické, či "morfické pole" (5). To by pak odporovalo povaze zásvětí, které tu sice je "všude a nikde" a my jsme jím všichni osvíceni, ale dalo by se to napasovat tak, že právě díky zásvětí má dané místo (např. menhir) schopnost, v sobě podržet skutky, které se na místě staly a jak na daném místě působily. Já osobně si myslím, že tato schopnost, je dána už samou povahou hmoty. To by pak dle vyjádření v knize bylo možné "napasovat zásvětí na svět místně", což si myslím, že se tak brát nedá. Ovšem tohle není zase tak pro recenzi knihy důležité. A pokračujme…

…nyní pátou kapitolou, kde autor popisuje keltská božstva, zvířata, které Keltové uctívali, stromy, takový normální den historického Kelta a další. Za zmínku stojí podkapitola o údajných "zlatých srpech". "Ať archeologové hledali, jak hledali, prostě ho nenašli. Vraťme se tedy k originálu Pliniova textu, ve kterém píše: "…arborem scandit, falce aurea demetit, kandido id expicitur sago." Zvýrazněn je ten zpropadený "zlatý srp". Zkusíme se teď se slovníkem dopracovat, co tím chtěl autor říci. Falx znamená "kosa, srp či zakřivený nůž", aureus znamená "zlatý, zlatem zdobený." Dostaneme tedy šest možných překladů…" (6).

Další nový pohled na věc, který podle mě v sobě skrývá tu podstatu. Není důležitá forma, ale materiál. A k tomu můžeme dodat, že vyleštěný bronz z dálky může vypadat jako zlato. A dále se zamysleme nad tím, k čemu že druidové tento nástroj používali… dokonce už i dnes se ví, že na byliny či jiné rostliny (ale i suroviny k výrobě jídla) má vliv, jakým nožem (kovem, materiálem čepele) je řežete. Natož pak tehdy.

Závěr šesté kapitoly, i celé druhé části knihy je věnován popisu dalších míst, která měla co dočinění s historickými Kelty. Všechna zmíněná místa se nachází na území Českého ráje. Autor doplňuje tento přehled míst o vlastní mapku s vyznačením jednotlivých míst a jejích "typů" - obětiště, svatyně, brána do zásvětí apod.

Třetí část knihy se věnuje rozličným tématům. Úvodní kapitola této části, sedmá, popisuje keltskou zálibu ve sbírání lebek nepřítele. Na straně 161 autor naráží na problematiku obětin a obětování v tehdejším a dnešním slova smyslu a říká, že pokud by lidé, kteří dnes praktikují novodruidství, se chtěli přiblížit svým vzdáleným předkům, museli by postupovat jinak, než kupovat si jídlo v obchodě a pak jej obětovat.

K tomu bych snad jen dodal, že s tímto autorovým tvrzením souhlasím, nicméně mám na mysli otázku: O co tedy jde? Obětovat to nejvíce cenné co mám, o ten proces obětování nebo o ten vztah samotný?

Ve zbytku kapitoly autor popisuje názor Keltů a svůj na problematiku posmrtného života u Keltů, zásvětí a s tímto spojená témata. Osmá kapitola se zabývá popisem míst mimo území Českého ráje. Autor zmiňuje: Říp, Blaník, Vladař, Obří hrad a jiné. Poslední kapitolu knihy autor pojmenoval "Povstaňte, druidové přicházejí!". Komentují se zde již mnohokrát napsané věci o historických druidech. Např. druidové jako bojovníci na bitevních polích, délka druidského učení, druidská hierarchie a spekulace nad tím, zda i u nás žili "historičtí druidové z doby Keltů."

K této kapitole bych měl jedinou připomínku. Skládám autorovi hold za to, že přemýšlí hlavou! Tím chci říct, že autor poukazuje na to, na co se snažím i já. NEROMANTIZUJME si historické druidy. Samozřejmě to byli vzdělaní a schopní lidé, kteří hleděli i k vyšším cílům než k "světskému žití"… Důležité ale je, v jaké době a podmínkách žili. Negeneralizujme to, našli se mezi nimi i tací, co jistě meditovali v lesích a šlo jim o ty výše zmíněné věci, ale našli se mezi nimi i ti, kteří nebyli podle mého nic jiného než intrikáni, politici apod. Tím se nechci nikoho dotknout, ale jen chci poukázat, aby zdravý rozum (7), zvítězil nad romantickou představou, která je pak generalizačním vzorcem všeho, co se týká starověkých druidů.

Dále, na straně 211, autor píše, že: "Nejsem určitě první, kdo v této souvislosti narazil na to, že shodných dvacet let trvalo zasvěcení jogínů i špičkových druidů"

Škoda, že autor neodkazuje, která že to škola či tradice jógy říká, že jedinec se musí učit 20 let, aby mohl dosáhnout "svěcení." Stejný systém platí i o druidském. Údaj 20 let bychom spíš měli brát jako generalizovaný pojem času Římany, ovšem nemusí vypovídat o daných schopnostech daného žáka té doby. Prostě individuální přístup.

Ještě bych chtěl věnovat jedno zastavení pasáži na straně 212 - 213: "Jestliže dnes mluvíme o církvích, jedná se v podstatě o organizace zasvěcené určitému náboženskému vyznání. Existuje v nich vlastní kult (způsob vnímání božstva), vlastní organizace kněžstva a okruh věřících. Definice jsou samozřejmě různé - a zpravidla vyžadují ještě nějaký základní, všemi autoritami církve uznávaný text (Bible, Tóra a podobně). Budeme-li tedy striktní, druidismus vlastně náboženstvím v našem slova smyslu ani být nemůže, neboť mu zkrátka chybí posvátný text."

Na tomto příkladu bych rád ukázal, že žijeme ZCELA V ZAJETÍ žido-křesťanské, tedy naší, kultury. Náboženství, které nemá "posvátné texty" není náboženství; jistě bychom našli mnoho příkladů takovýchto náboženství, bez svatých textů… Samotná definice náboženství, která by byla univerzální, neexistuje. Náš křesťanský pohled na věc nám už implikuje: posvátné texty -> pravda, jak to všechno je. Tohle je ovšem možná tak jen v našich hlavách. A pokud se podíváme na náboženství, která by podle nás tyto "posvátné texty" mít měla (řekněme například indické tradice, taoismus, aj.), tak jsme na omylu, protože ty náboženství samy o sobě nemají svaté texty. Védy, Tao-te-ting apod. nejsou brány v rámci daných tradic jako nějaké "svaté texty," jimiž je třeba se řídit a uctívat je jako u nás Bibli; jistě mohou a existují školy, které uznávají autoritu véd, ale ne Véd (na rozdíl od Euro-americké tradice, kde nám už 2000 let vtloukají do hlavy: tohle je text a to je zákon a ten budeš uctívat a nazývat jej svatým…). Tohle byla jen menší odbočka. Tvrzení, které jsme rozebírali, nevzniklo ani tak autorovou vinou, jako spíše vlivem tradice, ve které se narodil.

Za zmínku zcela jistě stojí poslední část kapitoly, kde autor rozebírá nález hlavy ze Mšeckých Žehrovic. Hlava by měla být hlavou druida a dokonce vypovídá o daném účesu tehdejších druidů - viz. strany 217 - 220.

Z doslovu bych chtěl vyzdvihnout jednu větu, kterou autor argumentuje a s níž se plně ztotožňuji - myslím si, že je to velmi důležité:

"Nabízí se celá řada cest - a všechny jsou otevřeny těm, kteří chtějí vědět."

Knihu můžeme srovnat s některým z knih z produkce Otomara Dvořáka. Oba autoři mají podobný styl psaní, i když Dvořákovi knihy často pojednávají jen o dané oblasti naší republiky. Pokud srovnáme s jinou českou produkcí o Keltech z per českých autorů, nabízí se nám knihy většinou od archeologů, jako jsou Waldhauser, Ryba aj. či např. od beletristky A. Bauerové. Jak jsem ale již napsal, stylem to připomíná Dvořáka či A. Česala, s kterými se podílel např. na psaní Utajených dějin Čech (8).

Pojďme si tedy udělat jakési resumé: Kniha je určena široké veřejnosti, už jen tím, že je pro ni "přímo napsána." Pro zaryté "keltomilce" (když použiji autorovu terminologii), nepřináší mnoho nového. Ovšem najdou se v knize i nové pohledy na určité fenomény, které stojí za zmínku, takže kniha v něčem přeci jen něco nového přináší. "Nedostatky" bych viděl primárně v neodkazování na určité sporné pasáže, ale co bychom mohli čekat od tohoto typu literatury. Nicméně "nedostatky" nejsou závažné a knize na poutavosti neubírají. Kniha je čtivě a jednoduše napsaná a její přečtení je záležitostí dvou, maximálně třech dnů. Jak jsem ale již napsal, pokud by se dostala do rukou opravdu velmi široké veřejnosti, věřím, že by se z ní lidé dověděli mnoho nového o svých předcích a své vlasti.

Bibliografické údaje:

MÁTL, Vladimír. Krajinou druidů aneb Keltové na území Čech. Praha: XYZ, 2009. 233 s. ISBN 978-7388-193-1

Poznámky:

1. Jako např. srovnáním archeologických nálezů. Viz. Strany 20 - 21.
2. Autor se domnívá, že svátek jako takový nepřežil díky vlivu křesťanství, protože byl předmětem uctívání plodnosti a síly života. Dle autora by měl být svou podstatou uctíváním síly býka, který oplodňuje krávy (samozřejmě nejen toto). Skot jakožto nejdůležitější zvíře, které Keltové vlastnili.
3. Str. 58
4. Str. 107 - 108
5. Str. 110
6. Str. 128
7. Nejsem však zastánce pozitivismu:
8. ČESAL, Aleš, DVOŘÁK, Otomar, MÁTL, Vladimír. Utajené dějiny Čech I. - II. Praha: Ivo Železný, 2004.