II. Jak se Bójové dostali do Itálie
Podle římského historika Tita Livia Keltové přišli v několika skupinách. Ty překračovaly Alpy postupně jedna za druhou, a také různými směry. Samotný název „Alpy“ je vlastně obecné označení velehor, který pochází z keltského výrazu „alp“, což znamená „vysoké horstvo“. Belovesus, který celý přesun zahájil, měl s sebou pouze Insubry, kteří byli v Itálii první.
Když ukončili svou pouť, následovala je stejným průsmykem skupina Cenomanů pod vedením náčelníka jménem Elitovius. Belovesus jim pomohl se sestupem s hor. Dále se Livius obecně zmiňuje o přesunu kmene Libuiů a Saluviů. Není však jasné, zda následovali hned po prvních dvou skupinách. Bójové a Lingoni společně překročili Penninské Alpy Simplonským průsmykem (2008m), průsmykem Sv.Gotharda (2314m), nebo východněji průsmykem Maloja (1815m) – všechny v dnešním Švýcarsku. Minuli první dvě výpravy a vrhli se na Etrusky a Umbry na opačném břehu Pádu. Jako poslední dodrazili Senoni. I oni stejně tak minuli vedoucí keltské útvary a shromáždili armádu čítající třicet tisíc mužů. Ta překročila Apeniny a dle Livia pravděpodobně dobyla Řím.
Říká se, že Keltové pronikali přes území Ligurů kolem Turína (Taurini) podél Julských Alp. Insubrové se usadili jižně od jezera Maggiore a jezera Como. Zastavily je hory Mont Cenis a Val d’Aosta. Také oni Alpy překročili buď průsmykem Sv. Gotharda a pokračovali k jezeru Maggiore, nebo průsmykem Maloja, který se sklání k jezeru Como. Zastavili se v ústí alpských úžlabin mezi Ticinem a Ogliem. Ti, kteří přišli v další vlně, se shromáždili kolem nich, a pak pokračovali dál. Ti, kdo sestoupili průsmykem Simplon, se dostali na stejné místo podél Val d´Ossola. Keltové, pocházející z Bavorska, postupovali do hor údolím Rýna a údolím Innu s názvem Enagadina. Rýn pramení poblíž St. Gotharda, Inn poblíž Maloja. Právě tato údolí představovala pro poutníky z jihu Německa přirozené stezky vzhůru na hřebeny Alp. Bójové a Lingoni, kteří překročili Penninské Alpy, pocházeli také z Bavor a z Čech, ale obešli Bernskou Vysočinu (Jungfrau, Mönch a Eiger). Až později se dostali na území Ligurů, které leželo mezi lombardskými sídlišti Keltů a francouzskými Alpami. Je naopak jen málo pravděpodobné, že by procházeli domovinou národů, které žily od jejich cíle směrem severovýchodním.
Dopravit se přes Alpy bez jakýchkoli pravidelně rozmístěných zásobovacích míst bylo navýsost složitým podnikem. Pohybovala se zde masa lidí o velikosti celého jednoho národa, spolu s ženami a dětmi v celých houfech. Doprovázela je spousta bojových vozů. Kromě toho se s výpravou táhly celé konvoje primitivních malých vozíků a stáda dobytka. Pokud šlo o koordinovaný přesun, jak se historici domnívají, byla nezbytná alespoň základní organizace. Dav se musel rozdělit do oddělených skupin – nejpřirozenější bylo rozlišení podle kmenů. Musel se provést průzkum krajiny, hledali se průvodci, shromažďovaly se dostatečné zásoby potravin. Docházelo k jednáním nebo k bitkám s místními obyvateli. To vše výpravu zdržovalo. I když vyloučíme možnost, že by si cestou zřizovali dočasná sídliště, museli minimálně zplanýrovat plochy prozatímních tábořišť. Přechod keltských zástupů musel trvat poměrně dlouhou dobu, a je nutno předpokládat, že mezi jednotlivými skupinami byly časové odstupy. Ale jak dlouhé?
Belovesovy oddíly evidentně následovaly jeden za druhým s odstupem několika let nebo jen měsíců. Insubrové a Cenomani pravděpodobně dorazili po Bójích a Senonech s posilami, které pak ještě dlouho sestupovaly z keltského vnitrozemí na jih.
Bójové obsadili oblast Lodi severně od Pádu mezi Ticinem a Addou. Traduje se, že založili město, kterému se dnes říká Lodi, dříve Laus Pompeia. Protože se ale cítili stísněni, překročili spolu s Lingony Pád a zalidnili pláň v podhůří Apenin, rozprostírající se mezi Parmou a Bolognou. Lingoni zabrali celou Dolní Emilii, Senoni pak další území.
V Bologni se na etruském pohřebišti La Certosa našla sada řeckých váz, datovaných rokem 350 př. n. l. To znamená, že se Etruskové i přes keltskou invazi ve městě udrželi a udržovali nepřetržité styky s řeckými koloniemi při ústí Pádu. To vše pod dohledem Keltů, kterými byli obklopeni. Obecně vzato se zdá, že vydržela i další sousední města – Como, které je spojováno s Insubry, a Bergamo, které je připisováno Cenomanům, se dostala do područí Keltů až později. Mantua pak zůstala etruskou i nadále.
Takže prostor od Coma až k Anconě, od Milána k Veroně, obsadilo pět velkých keltských národů – Insubrové, Cenomani, Bójové, Lingoni a Senoni - a vytvořilo z něj jedno velké keltské území. Nemuseli ho nijak zvlášť kolonizovat – více méně se shodovalo s prostorem, osídleným před tím pádskými Etrusky. Po porážce Etrusků se etruská správní struktura v uvedené provincii zhroutila. Jejich pozice dříve či později zaujalo našich pět keltských kmenů. To je dobré si uvědomit, protože to vysvětluje soudržnost jejich skupiny. Odtud také pramenila koordinace, organizace a jakási téměř politická povaha jejich aktivit. Bójové představovali jeden z nejvíce rozptýlených keltských národů. Přesto však těžištěm jejich působení zůstávalo území střední Evropy východně od Volků-Tektoságů, a je považováno za domov Keltů. Za zmínku stojí skutečnost, že kmeny, které se na sever od Alp nacházely italskému území nejblíže, Helvéti a Sequani, nejsou kupodivu v keltském přesunu do Itálie zaznemenáni vůbec...
Text a obr.: Agrimonrix
příště: archeologické nálezy
Obr.: Tři brány do Itálie
