Poměrně úplné poznatky o dálkovém obchodu přineslo studium na necelých čtyřiceti lokalitách v Čechách nalezených jantarových šperků a také surového jantaru.
Jejich hlavní, nicméně plynulý proud - nejčetnější v 6.-5. a potom ve 2. a počátkem 1. století př. n. l. - zastupují korále ruzných tvarů včetně rozřaďovacích, dále závěsky a dekorativní vložky do kovových předmetů, například lučíků spon a zápon. Tyto předměty odrážely potřeby společenské elity, a proto se nejčasteji dostávaly do výbav i těch "nejbohatších" hrobů (Hradište u Písku 1) nebo na opevněná sídla civilizace oppid. Dovoz surového, podle expertiz baltského jantaru dokládají zjištené dílny na sídlišti Poříčany 2 a na opevněních Stradonice 1 a Závist 2. Početnější výskyt jantarových šperků ve středních Čechách, v oblasti soutoku Vltavy a Lužnice a na Plzeňsku signalizuje oblasti, kudy mohla probíhat odnož Jantarové stezky od Baltu na jih. Čechy však zůstaly na rozdíl od západnějších a jižnějších oblastí pouze periferií obliby jantarového šperku.
Jako příklad lze uvést mimořádně velké množství jantaru nalézané na oppidu Staré Hradisko, které dokládá napojení oppida na dálkovou tzv. jantarovou stezku (Čižmářová 1996). Ovšem i v tomto případě narážíme na týž problém – v pozdní době laténské se jantar nedovážel přímo od baltských břehů až na pobřeží moře Středozemního, resp. Jaderského. Dílny na Starém Hradisku ukazují, že se zde z jantaru vyráběly ozdoby, které se pak dále vyvážely na jih. Minimálně na tomto místě byl tedy tok zboží přerušen a celá trasa se rozdělila na etapy. Přitom právě výrobou ozdob ze surového jantaru zde docházelo nejen k přerušení samotného pohybu zboží, ale měnila se i jeho kvalita a zřejmě i hodnota. Jantar na Starém Hradisku také nepochybně procházel různýma rukama, ať již máme na mysli dopravce, řemeslníky, obchodníky či další účastníky předávání zboží, kteří mohli z této skutečnosti těžit např. vymáháním cel či různých daní a poplatků (blíže Čižmář 2002, 38, 46).
Literatura:
