Nové nálezy českých archeologů přinášejí svědectví o tažení dávných obyvatel našeho území. Mince a keltská spona pomohly určit, že ke zničení starořeckého města Pistiros ležícího na území dnešního Bulharska došlo roku 278 před naším letopočtem.
Velkou část života asi strávil v helénistických armádách. Na stará kolena se rád a často napil vína i piva. Tak nejspíše vypadal život majitele pokladu, který čeští archeologové objevili v řeckém městě Pistiros. O jeho nálezu informovali minulý týden na tiskové konferenci. Tento i další zajímavé výsledky rozsáhlého archeologického výzkumu zveřejnili u příležitosti III. mezinárodního kongresu černomořských studií pořádaného v Praze.
Přístav založený na zelené louce
Počátkem 1. tisíciletí před naším letopočtem žili Řekové v mnoha městských státech na Peloponéském poloostrově a v přilehlých oblastech. Začal je však sužovat nedostatek zemědělské půdy a nerostných surovin. Proto se ze své domoviny vydávali do dalších částí světa a zakládali v nich nová města. Kolonizovali jižní Itálii, Sicílii, západní Středomoří nebo pobřeží Egejského moře. Pronikli také do Černomoří i na území dnešního Bulharska. Tam ve třetí čtvrtině 5. století před naším letopočtem založili město Pistiros. Jeho vznik umožnila dohoda uzavřená mezi místním thráckým vládcem a Řeky přicházejícími ze tří měst - z Maroneje, Thasu a Apollonie. Ti platili Thrákům za ochranu a na oplátku mohli v oblasti obchodovat. Tento přístav na řece Marici patřil spíše k menším řeckým osadám. Rozkládal se na ploše zhruba deseti hektarů. "V Pistiru žilo patrně jen několik stovek svobodných občanů. Otroků a služebných však bylo ve městě až osmkrát více," odhaduje Jan Bouzek z Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty UK v Praze, který vede výzkumné práce. Město však rozhodně nebylo malé svým významem. Stalo se střediskem zpracovávání kovů a důležitým obchodním centrem (Podrobněji viz text Okolí města připomínalo Klondike). Do Pistiru se dovážela například červenofigurová keramika z Athén nebo víno z ostrovů v Egejském moři, především z Thasu, Mende, Peparetu, Chiu a Lesbu.
Peníze na dva tisíce krav
Zhruba po dvou stoletích však město lehlo popelem. Okolnosti jeho zániku nyní společně objasňují čeští a bulharští archeologové. V jednom z poničených domů, zhruba jeden a čtvrt metru pod současným povrchem, objevili keramickou nádobu, která urývala 558 stříbrných a tři zlaté mince. "Podobný poklad se podaří najít jednou za padesát let," podotýká profesor Bouzek. Čeští archeologové ho odkryli už v roce 1998. Pak ovšem museli mince očistit a řádně prozkoumat, a proto o nálezu informovali až minulý týden. Mince jsou nyní uložené v Archeologickém muzeu v bulharském městě Septemvri. Vědci se domnívají, že poklad nejspíše patřil řeckému vojákovi. "Obsahuje totiž mince vysokých nominálních hodnot, a právě v nich se většinou vyplácel žold," vysvětluje Jan Bouzek. I na tehdejší poměry představoval poklad úctyhodné jmění. Za tento obnos bylo možné koupit například až dva tisíce krav. Nedaleko archeologové objevili mnoho pozůstatků láhví, v nichž se skladovalo víno. "Buď byl majitel mincí velký piják, nebo žil v sousedství krčmy," spekuluje profesor Bouzek. V domě archeologové našli také části několika nápisů vyrytých na keramice. Stálo tam PRI -. "Těšili jsme se, že by se majitel našeho domu mohl jmenovat Priamos, stejně jako poslední trojský král," podotýká Jan Bouzek. Pak ale archeologové narazili na další nápis, kde spíše než PRIA mohli číst PRIL (řecká alfa a lambda jsou si totiž velmi podobné). "Z toho usuzujeme, že se dotyčný jmenoval spíše Prilos," pokračuje profesor Bouzek. Odborníci se domnívají, že majitel svůj poklad ukryl právě v době, kdy město začali plenit Keltové. Nejspíše věřil, že vpád ve zdraví přečká, a peníze si pak vyzvedne. Pro úspory se však již nikdy nevrátil.
Poklad obsahuje mince Alexandra Velikého a jeho nástupců. Najdeme v něm i peníze z poslední ražby thráckého panovníka Lysimacha, které jsou neopotřebované. Vědci porovnali nalezené mince s dobou vlády jednotlivých panovníků a na základě toho odhadují, že ke zničení města došlo při keltském tažení roku 278 před naším letopočtem. Území dnešního Bulharska napadli Keltové poprvé už v roce 298 př. n. l. Vpád postihl i Pistiros, který byl také zničen požárem. Město bylo následně obnoveno, byť už jen ve skromnější podobě. Na vyplenění Pistiru se podíleli také Keltové přicházející z našeho území. Jejich tažení dokládají další zajímavé nálezy českých archeologů. Profesor Bouzek s kolegy objevil ve spálených ruinách města dva keltské meče, kopí užívané Kelty a takzvanou duchcovskou laténskou sponu. Tento bronzový "spínací špendlík" hojně vyráběli Keltové žijící v oblasti dnešní České republiky. Bojovník, který do Pistiru přišel patrně z našeho území, sponu zřejmě ztratil při loupení v ruinách města. Česká archeologie tak splácí starý dluh. "Jako náhradu za zničení Pistiru našimi Kelty jsme alespoň znovuobjevili starý příběh," podotýká s trochou nadsázky Jan Bouzek.
Hrobka kopírovala hradby
Čeští archeologové ve městě pracují již 12 let a o životě jeho dávných obyvatel tak mají poměrně podrobné informace. Prozkoumali například několik obytných domů. "Tehdejší stavitelé dávali do základů neopracované říční kameny," popisuje Jiří Musil z Ústavu pro klasickou archeologii FF UK. Jakousi kostru zdí tvořily dřevěné trámy. Prostor mezi nimi Řekové vyplétali proutím a vymazávali hlínou. Případně zdi stavěli z nepálených cihel. "Na zastřešení používali pálené tašky o rozměrech zhruba 60x80 centimetrů," dodává doktor Musil. Vědci narazili na zbytky dlážděných cest lemovaných kamennými patkami sloupů. Na nich patrně kdysi stály dřevěné kůly, které podpíraly podloubí přilehlých domů. Městem procházel také poměrně propracovaný kanalizační systém. Odpadní stoky byly původně zakryté kamennými deskami. "Použitá stavební technologie je na dané místo a dobu poměrně vyspělá," hodnotí Jiří Musil. Nově založené město obehnali Řekové mohutnou, zhruba jeden a půl až dva metry silnou hradbou. "Její základové zdi byly tvořené velkými hrubě opracovanými kameny. Na ně pak dávní stavitelé položili dvě až tři vrstvy otesaných kamenných bloků. Prostor mezi zdmi vyplňovaly říční balvany," vysvětluje doktor Musil. Protože se zachovaly jen zbytky hradeb, mohou archeologové pouze odhadovat, že na tento základ Řekové pokládali vrstvy nepálených cihel, které zpevňovali pomocí dřevěných trámů. Město před případným útokem nepřátel nechránily pouze hradby, ale i dvě strážní věže. Podobnou technikou a ze stejného materiálu jako opevnění města byla koncem 5. století vybudována také hrobka thráckého panovníka. Archeologové ji našli asi půl kilometru za hradbami. Původní obyvatelé oblasti tedy možná "opisovali" od nově příchozích. "Thrákové si však také mohli stavbu hrobky objednat u řeckého řemeslníka," podotýká Jiří Musil.
Smrt jako důvod k oslavám
Od konce 2. tisíciletí před naším letopočtem obývali Thrákové celý východní Balkán. Nikdy nevytvořili jednotný stát, žili v mnoha rozdrobených královstvích. Z historických pramenů vyplývá, že holdovali vínu. Výborně zvládali jízdu na koni, byli vynikajícími pěvci a básníky. Homér píše o Thrákii jako o "zemi rychlých koní". Řecký historik Herodotos zase vykresluje Thráky jako sveřepé, krvežíznivé bojovníky, kteří uctívají jen bohy války a vína. Smrt Thrákové nechápali jako neštěstí. Byla pro ně spíše důvodem k oslavám. Smutek naopak způsobilo narození dítěte. Nový člověk měl totiž vstoupit do světa, kde ho čeká jen samé utrpení. Řekové Thráky považovali za loupeživé a stále opilé barbary. I přesto od nich však převzali některá božstva. Například boha vína Dionýsa. Naznačují to i vykopávky v Pistiru. Archeologové našli nápis na kameni, který prodlužuje původní smlouvu občanů města s thráckým králem. Dohoda byla uzavřena pod ochranou boha Dionýsa. "Uctívali ho Thrákové i Řekové. Všichni se spolu totiž rádi napili," podotýká s úsměvem profesor Bouzek. Výše zmíněná smlouva omezovala vstup Thráků do Pistiru. "Mezi nápisy na kamenech a na keramice jsme však našli řadu thráckých jmen," popisuje Jan Bouzek. Archeologové v mnoha domech objevili také tkalcovská závaží užívaná thráckými ženami, která se v jiných řeckých městech nedochovala. Proto se domnívají, že si Řekové žijící v Pistiru často brali thrácké ženy.
Po stopách thráckého krále
Jak přispěli obyvatelé Černomoří k rozšíření jezdectví na našem území? Co víme o nedávno objevené hrobce thráckého panovníka Seutha III.? Jak vypadly vztahy mezi Kelty a Thráky v helénistické době? Těmito a mnoha dalšími tématy se v Praze minulý týden zabývali účastníci III. mezinárodního kongresu černomořských studií. Prestiž českých badatelů, kteří byli mezi prvními archeology na Balkáně i na Ukrajině, přivedla do naší metropole zhruba stovku odborníků z Evropy, Spojených států, Kanady a Austrálie. Na organizaci konference se společně podílela Filozofická fakulta UK a Fakulta humanitních studií UK.
Poklad nejspíše patřil vojákovi. Obsahuje totiž mince vysokých nominálních hodnot, v nichž se vyplácel žold.
Asi 560 zlatých a stříbrných mincí ukrytých v keramické nádobě objevili čeští archeologové ve starořeckém městě Pistiros. Ruiny tohoto obchodního centra ležícího na území Bulharska zkoumají už 12 let. Nyní zjistili, že město koncem 3. století př. n. l. vyplenili Keltové přicházející z našeho území.
Starořecký Pistiros byl založen v 5. století př. n. l. Rozkládal se na území asi 10 hektarů a chránila ho mohutná, metr a půl až dva metry silná hradba. Její základové zdi byly tvořeny neopracovanými kameny. Na ně pak stavitelé položili dvě až tři vrstvy otesaných kamenných bloků. Prostor uvnitř valu vyplňovaly říční balvany. Na tento základ Řekové pokládali vrstvy nepálených cihel, které zpevňovali pomocí dřevěných trámů.
Autor: Eva Hníková, redaktorka LN
